19
slávu.
- Jakou informaci tedy potřebuješ? - ptal se Nelzebub a vykračoval 
si sem a tam podél pětiúhelníku.
- Popište mi krhle.
- Jsou těžké, ne příliš tvrdé...
- Snad olovo?
- ... a žluté
 Zlato!
- Hm, - zamumlal Artur a pozorně se zadíval na láhev. - Nikdy ne-
zešednou, co? Ani nezhnědnou ani nezrezaví?
- Ne, jsou vždycky žluté, někdy načervenalé.
Přece jen zlato. Artur v zádumčivosti zíral na šupinatou obludu, 
která se špatně skrývanou netrpělivostí přecházela po pokoji.
Deset tisíc liber zlata. To by znamenalo... Ne, je lépe o tom 
nepřemýšlet. Je to nemyslitelné.
- Budu potřebovat nějaký čas, - pravil Artur. - Tuk šedesát až 
sedmdesát let. Domluvíme se: sdělím vám hned, jak... -
 Nelzebub ho přerušil výbuchem homérského smíchu. Artur zřejmě 
vyhmátl zbytek jeho smyslu pro humor, neboť Nelzebub si objal 
předními tlapaami kolena a pištěl smíchy.
- Šedesát sedmdesát let! - zařval a div se při tom nezalkl. Lá-
hev se zachvěla a dokonce se prohnuly i stěny pětiúhelníku. – Dá-
vám ti šedesát až sedmdesát minut! Jinak je s tebou zle!
- Okamžíček, - pronesl ve vzdáleném koutě pětiúhelníku Artur.- Po-
třebuju trošku... Počkejte! - Napadla ho spásná myšlenka. Byla to 
nepochybně nejlepší myšlenka jeho života. Navíc jeho vlastní.
- Potřebuji přesnou formuli zaklínání, jehož pomocí mě vyvolává-
te. Musím zjistit v centrální kanceláři, že je  vše v pořádku. –
Netvor začal zuřit a sypat ze sebe nejhroznější kletby. Vzduch 
zčernal, míhaly se červené výboje. Soucitně zacinkala láhev a ce-
lá místnost jakoby se otáčela. Artur Hammet však stál na svém. 
Trpělivě, snad sedmkrát nebo osmkrát vysvětloval, že věznit ho 
v lahvi je naprosto neužitečné - to by Nelzebub své zlato nevi-
děl docela určitě. Všechno, co se na něm chce, je formule, a...
 Nakonec Artur formuli získal.
- A žádné podrazy! - zařval na rozloučenou Nelzebub, při čemž 
oběma rukama i chvostem ukazoval na láhev. Artur lehce přikývl 
a znovu se ocitl ve svém pokoji.
 Příštích několik dní uplynulo ve sběsilém shánění po celém New 
Yorku. Některé z ingrediencí se daly získat lehce, na příklad 
větvička jmelí v květinářství nebo síra v drogerii. Horší to bylo 
s hrobovou hlínou a levým křídlem netopýra. Do skutečně slepé u-
ličky přivedla Artura ruka, která měla být uťata zabitému člověku. 
Nakonec ji chudák získal ve specializovaném obchodě pro studují-
cí mediciny. Artur měl tušení, že prodavač s ním souhlasí jen 
proto, že považuje zákazníkovo podivné přání za rozmar, ale stej-
ně se s tím nic nedalo dělat.
 Mezi jinými pomůckami si opatřil i obrovskou láhev, přitom po-
měrně lacino. Artur z toho pro sebe vyvodil, že být obyvatelem 
New Yorku má přece jen nějaké přednosti. Neexistuje nic - 
doslova nic -‚ co by se nedalo koupit za peníze.
 Během tří dnů byl nakoupen všechen potřebný materiál. O půl-
noci Artur rozložil věci po podlaze v obývacím pokuji. Oknem 
svítil měsíc ve druhé čtvrti - co se fáze měsíce týče, nedávala 
magická formule jasné instrukce. Vše je snad v pořádku. Artur na-
kreslil pětiúhelník, rozsvítil svíčky, zapálil vonné tyčinky. 
Pak začal pronášet zaklinadlo. Doufal, že když přesně dodrží 
veškeré získané pokyny, podaří se mu začarovat Nelzebuba. Jedi-
ným Arturovým přáním bude, aby ho Nelzebub nechal od nynějška 
navždy na pokoji. Plán se zdál být bez kazu.
 Pokračoval v zaklínání, pokoj se začal naplňovat modravou 
mlhou a brzy Artur spatřil cosi, co vyrůstalo uprostřed pěti-(úhelníku)