Zdeněk Rampas:   P R O B U Z E N Í 
                                     V jediném snu prožijet více,
                                     než mnozí za celý život.

                                       Deront mladší, velekněz 
                                       bohyně spánku Láté
   Konečně se Arent probral.
   Ležel na písčitém dně přízračné jeskyně, jejíž stěny chladně 
vyzařovaly namodralý přísvit. Opatrně vstal, setřásl se šatů jem-
ný písek a vydal se k tušenému východu.
   S podivnou jistotou, o jejíž pramenech neuvažoval, vybíral 
na  křižovatkách temných chodeb směr své další pouti, o němž věděl, 
že ho zavede ke světlu, teplu a k   n í .   Mnohokrát cítil, že vý-
chod je nedaleko, ale nikdy to nebyl ten pravý, tušil blízkost 
neobýva ných, zpustlých nebo zakázaných světů, děsily ho, ale sna-
žil se na ně nemyslet.
   Nevěděl, ja k dlouho už prochází chodbami bludiště, ale dřív 
než se sta čila dostavit první pochybnost, oslnilo ho jasné denní 
světlo. S přimhouřenýma očima dotápa l k východu, zdálo se mu, jako 
by před ním vyrostla stěna z plamenů.
   Stál na nejvyšším místě nízkého, mírně se sva žujícího údolí, 
jehož strmé skalní stěny zářily tisícerými odrazy poledního slunce 
na drobných zrcátcích slídy. Po chvíli si oči přivykly a Arent se 
s úlevou zahleděl na  svěží zeleň bujných křovin rostoucích po obou 
březích potůčku, který vyvěral ze skalní pukliny několik kroků 
od něho. Jediným pohledem obsáhl potůček vinoucí se středem údolí 
jako světlemodrá stužka od jeho pra mene až k místům na protějším 
konci údolí, kde se ztrácel ve stínu věkovitých stromů. Vrátil se 
očima  zpět k prameni a ve skalním výklenku nad ním spatřil 
sošku bohyně Láté. U nohou jí na plochém balvanu ležela obětní 
miska . Podle několika peříček potřísněných zaschlou krví poznal, 
že zde někdo před nedávnem obětova l bohyni holubici.
   Od pramene se klika tila  úzká, mezi stromy se ztrácející 
pěšina . Arent se po ní pustil dolů údolím. Stezka  zhruba  sledova-
la potok na jeho cestě mezi balva ny. Po chvíli ho zavedla do tmavé 
soutěsky, zjevně jediné cesty z údolí.
   Brzy se ale ska lní stěny opět rozestoupily a pěšina přivedla 
Arenta řídkým hájkem až k zahradní bra nce v nevysoké zdi z bílého 
kamene. Nahlédl tepanou mříží do rozlehlé zahrady a před jeho očima 
se objevil svět fa ntastických stromů a květin.
   Srdce se mu rozbušilo tušením   j e j í   blízkosti, opřel se 
do mříže, ale branka byla zamčená. Na okamžik zaváhal, a pak se 
vydal podél zdi.
   Po chvíli, které mu připadala ja ko věčnost, došel k otevřené 
bráně; od ní se k širokému schodišti bělostného zámku, jehož sta-
vitel se inspiroval zjemnělou architekturou Ostrova ‚ táhla cesta 
z mra morových desek, vroubené řa dami fontán.
   Nyní už měl Arent jistotu, poznával   j i   v kompozici fontán, 
v architektuře zámku, v barevném souladu za hrady, věděl, že jde 
správně, že   j i   zde nalezne.
   Nedočkavě vykročil k zámku, ale po několika krocích mu ze 
stínu rozložitých a kátů vběhl do cesty lev. Arent nestál o boj, 
pokusil se zaplašit šelmu silou své vůle, ale vůle, z jejíhož roz-
hodnutí zde stála a bránila mu vejít, byla přinejmenším stejně silná 
jako jeho a lev nejenže nezmizel, a le začal se pomalu přibližovat.
   Navyklým pohybem vytrhl z pochvy krátký meč, přikrčil se a 
soustředěně se za díval zvířeti do očí.
   Pa k lev skočil. Arant v přesně vypočítaném okamžiku uhnu] a 
ťal po jeho šíji, zasáhl však pouze přední tlapu. Šelma zařvala 
a zuřivě se obrátila. Arent odrážel údery jejich tlap a pomalu 
ustupova l k zámku. Zvíře, jako by vytušilo jeho záměr, se na něho 
znovu vrhlo. Arent pevně uchopil meč oběma rukama a zvedl jeho 
hrot proti hrudi šelmy. Prudký náraz ho porazil a masa v té chvíli 
již téměř mrtvého zvířete, pod nímž se ocitl, ho na okamžik
                             -6-
                                                    1442/FV SSM - 82