jako bychom se již setkali. Odkud tě znám?"
   "Byl jsem v davu, kdykoli tě jako Bohyni nesli do chrámu ve zla-
tých nosítkách, zúčastnil jsem se všech obřadů, kdy byla naděje, že 
tě uvidím. Před třemi roky jsem tě spatřil poprvé a od té doby jsem 
ti nablízku."
   Princezna na něho dlouze a soustředěně pohlédla, pak se jí ve 
tváři objevil roztržitý a chvíli i zmatený výraz, znovu pohlédla 
Arentovi do očí, hned ale odvrátila pohled, vstala a rychle, jako 
by chtěla získat čas, než přijde nějaký jen jí známý, ale neodvra-
titelný okamžik, mu podala ruku:"Pojď, ukáži ti své království."
   Prošli téměř celé přízemí jižního křídla, vešli do mnoha pokojů, 
minuli desítky soch a obrazů, ale Arent z toho mnoho nevnímal, měl 
oči jen pro Princeznu. Pak se ocitli ve velkém, poněkud starobyle 
zařízeném sále, jemuž dominovaly dvě podobizny královského páru 
v nadživotní velikosti doplněné obrazy Princezny a Korunního Prince.
   "Odpusť, že jsem tě zavedla do těchto neveselých míst, zamyslela 
jsem se," řekla Séla ‚ a zatímco procházeli podél dlouhé řady podo-
bizen jejích předků, nepřítomně dodala: "Posloupnost rodu Korontů, 
takřka tisíciletá historie, nechodíms em ráda, obzvlášť těžce zde 
na mne doléhá odpovědnost za svěřené dědictví."
   "Chápu tvé obavy, nikdy nebyla říše ve větším nebezpečí."
   Zastavili se. před obrazem ještě mladého muže, Koranta Dobyvatele, 
princeznina děda.
   "Můj otec," řekl Arent, "byl za Poslední války jedním z Dobyvate-
lových vojevůdců. Nesouhlasil po jeho smrti se smířlivou politikou 
kněží, upadl v nemilost a už nikdy se ke dvoru nevrátil.
   Závidím mu,bojoval v opravdových bitvách, žil skutečný život."
   "Ty nejsi šťastný?" zeptala se Séla.
   Arenta její otázka zaskočila. Na okamžik měl dojem, že si ji 
nikdy nepoložil. Pak začal mluvit o tom, jak touží po skutečném 
životě, po opra vdovám nebezpečí, které by ostatním, hlavně ale jemu, 
ukázalo, kdo vlastně je. Mluvil o lhostejnosti a apatii, se kterou 
se setkává, když se svěřuje se svými obavami o osud říše, i o 
bezmocném vzžeku, který se ho zmocňuje, když se dozvídá o dalších smlou-
vách s barbary.
   Princezna mu mlčky naslouchala, mlčela, i když skončil, až po 
chvíli řekla:"Pojďme pryč, tady nelze nebýt princeznou, tento pokoj 
vzbuzuje myšlenky, kterým jsem chtěla alespoň na okamžik uniknout."
   Vešli do malé místnosti zařízené s dívčím vkusem, na stolku u 
otevřeného okna bylo prostřeno pro dva. Jen málokteré z připravených 
jídel Arent znal, vyrůstal na venkově a nikdy nebyl u dvora. Po 
jídle pili těžké červené víno, které ho příjemný opájelo. Pokojem 
se nesly tony tiché hudby.
   "Omluv mě na okamžik," řekla Princezna a zmizela za závěsem. 
Za chvíli vyšla v modré plesové toaletě, nalíčená jako na večerní 
slavnost.
   "Jak se ti líbí mé šaty?"
   "Jsou krásné, ale daleko víc krásy ukrývají," neopatrně odpově-
děl vínem osmělený Arent.
   Princezna se posadila a s lehkou výčitkou v hlase řekla: "Asi 
jsem přecenila tvou vyjímečnost, v mnohém jsi stejný jako ostatní."
   "To není totéž," odporoval Arent, "oni ti lichotí, protože to 
chceš slyšet, já řekl, co si myslím."
   Princezna pohlédla Arentovi do očí, jako by se chtěla znovu 
o něčem ujistit, pak vstala, a místo bohaté toalety byla opět obleče-
na ve svých lehkých splývavých šatech. S šaty jako by změnila  i 
náladu, roztrpčenost po neopatrné Arentově poznámce byla tatam a 
zas tu stálo veselé, zdánlivě bezstarostné děvče, z jehož očí by 
však někdo pozornější než Arent vyčetl rozhodnutí.
   "Pojďme se vykoupat," zvolala, vzala Arenta za ruku a rozběhla 
se ke dveřím, kterými přišli z obrazárny. Teď jimi vběhli na písek 
mořské pláže.
   Arent se ohlédl, ze zámku však nad vrcholky stromů spatřil jen 
jeho nejvyšší věže. Udělal několik kroků za princeznou a zůstal stát.
                             - 8 -
                                                   1444/82 FV SSM