zbavila vědomí. Když se probral, lev už se nehýbal.
   S velkým úsilím se vyprostil zpod mrtvého těla a s posledním 
zbytkem sil z něho vytrhl meč. Pak teprve zpozoroval krev řinoucí 
se mu z hlubokého šrámu na paži. Pocítil, jak mu z ní ubývá sil, 
opřel se o meč, namáhavě udělal několik kroků k zámku a slabostí 
upadl.
Po chvíli zaslechl klapnutí otevíraných dveří a přibližující se 
krůčky ženské chůze. Pa k se před ním objevily pantoflíčky z modré 
kůže, a když zvedl hlavu, oči se přesvědčily o tom, co už v hloubi 
duše věděl. Před ním stála Princezna.
   Ta zpozorovala jeho pohled a s úsměvem, v němž se mísila účast 
s trochou ironie, se zeptala: "Kdo jsi?"
   Arent se zvedl na nezraněné paži a s námahou odpověděl: "Mé 
jméno ti mnoho neřekne, jsem Arent, nechtěj zatím vědět víc, 
Princezno."
   "Neříkej mi tak, jsem Séla." Vzhlédla a zatvářila se, jako by 
až nyní uviděla mrtvého lva: "Chudáček Bel," vykřikla a rozběhla 
se k němu. "Co ti to udělal, drahoušku, koťátko moje...", broukala 
konejšivě a něžně lva hladila.
   Lví hlava tak blízko princezniny tváře připadala teď Arentovi 
jako hlava hravého dobráckého stvoření. Aby se ospravedlnil a zí-
skal zpět princezninu pozornost, řekl.: "Odpusť, Sélo, nevěděl jsem, 
že tě jeho smrt raní."
   "Kdyby žil, nemluvili bychom teď spolu. - Sama nevím proč, ale 
jsem ráda, že jsi tu," dodala  po chvíli? spíše jen pro sebe.Pak 
vsta la a nabrala do dla ní vodu z nejbližší fontány. Přistoupila 
k Agentovi a omyla krev z jeho rány. Arent přivřel oči v náporu 
očekávané bolesti. Když se znovu podíval na své rameno, nenalezl 
na něm po lvích drápech ani stopy. Zatím už Princezna další troškou 
vody oživila lva, ten se jí chvilku třel o nohy a pak se vrátil 
na své místo do stínu.
   "Pojď si odpočinout, bojoval jsi jak hrdina z Eposu," řekla 
a pomohla Arentovi vstát.
   "Ty jsi se díva la ?" zepta l se překvapeně, a přestože už 
mohl jít stejně dobře sám, svíral dál princezninu dlaň ve své.
   "Po celou tu dobu, od začátku do konce."
   "Nechápu..., proč to všechno..."
   "Nevěděla jsem hned, zda nechci být raději sama, a pak, chtěla 
jsem poznat emoce člověka bojujícího o život."
   "No a jaké to bylo?" zeptal se Arent napůl ironicky, trochu 
otřesen princezninou upřímností.
   "Strašné, nikdy jsem nic podobného nezažila. Ale přesto, ani 
na okamžik jsem nedokázala zapomenout, že stačí pár kapek vody 
a vše se spraví."
   Odmlčela se a po chvíli, to už stáli na schodech, před hlavním 
vchodem zámku s lítostí v hlase dodala: "Teprve nezvratnost dodá 
prožitku jeho pravou velikost." Pohlédla na něho a po tváři jí 
přelétl úsměv: "Pojď, musíš se omýt a převléknout, jsi samá krev."
   Až v lázni si Arent dokázal znovu uspořádat své myšlenky. 
Uvědomil si, že dosud neví, za co ho Princezna má. Mluvila o emo-
cích bojujícího člověka, snad ho tedy nepokládá za přelud. Musí 
jí vše říci, dřív než bude jeho přítomnost pokládat za vpád do 
jejího nejintimnějšího soukromí. Možné ale už ví a jen si s ním 
hraje. Oblékl si šaty, které mu připravila, a vyhledal ji v jednom 
z pokojů sousedících s lázní.
   Princezna zamyšleně seděla u nízkého stolku. Když se Arent 
posadil do křesla proti ní, zvedla oči a beze slova mu nalila 
pohár červeného vína. Arent pomalu upíjel a hledal první slova 
své zpovědi. Princezna ho předešla:
   "Jsi zde po dlouhé době můj první host. Vyhnala jsem všechny 
a Bel sem pak už nikoho nevpustil. Nudili mě, zádný nemohl udělat 
nic co bych od něho nečekala." Na okamžik se odmlčela a pátravě 
pohlédla Arentovi do očí: "Až dnes ty, bojoval jsi s takovou zuři-
vostí, touhou žít a zvítězit... Prozraď mi, kdo jsi. Připadá mi,
                                 - 7 -
                                                          1443/82 FV SSM