"Sedni si na mne. Povezu tě. Ukážeš mi cestu k ostatním tvého ro-
du." Chlapec se nedal nijak pobízet. Bylo vidět, že po něčem tako-
vém už dlouho toužil.
  Pak už jen sotva stačil ukazovat směr. Letěli rychleji než vítr. 
Brzy byli uprostřed osady, Z chatrčí se vyhrnuli všichni obyvatelé: 
muži, ženy, děti i starci.
  "Přišel jsem proto, abych . . . ‚" začal vysílat posel, ale obyva-
telé viděli jen jedno — jedoucího chlapce. Nebyl mezi nimi nikdo, 
kdo by se nechtěl taky svézt. Teď hned ! Chlapec ještě stačil sesko-
čit. Posla ušlapali.
     Tentokrát se přepočítal.

J. Karbusický :   

 . . . .Byl jsem v té temné kobce sám. Vlastně ne ! Stál tam ještě ně-
jaký stařec, kterého jsem si předtím nevšiml. Bylo to těžko pochopi-
telné — po týdenním "pobytu". Ale stál tam. Když se ozvaly kroky při-
cházející stráže, bez rozmýšlení jsem ho přistrčil ke dveřím. Vzala 
ho s sebou místo mne. A pak zahynul — také místo mne.
Amnestie přišla pro mnohé v pravý čas, ale pro mne už zbytečně Pak 
jsem už nežil, jen čekal. Sám jsem nevěděl na co.Až po letech vynález 
stroje času učinil mému čekání přítrž. Konečně jsem mohl napravit 
svůj zrůdný čin !
Stačil jen okamžik a znovu jsem stál v temné kobce. Dřív, než jsem se 
stačil rozkoukat, někdo mne přistrčil ke dveřím, přímo do rukou právě 
přicházející stráže.

Jiří Karbusický : 

   Mimozemšťané infikovali Zemi virem zapomětlivosti. Doufali, že tím 
zničí lidstvo.
   A lidé skutečně zapomínali na všechno. Zapomněli pracovat v továr-
nách, rubat v dolech, na jaře zasít, v létě a na podzim sklidit to, co 
jim laskavá příroda nastrkala sama až po nos. . . .
   Ale v zimě, k velkému vzteku mimozemšťanů, lidé zapomněli vymřít.

Jiří Karbusický :   

  Došlo k němu úplně nečekaně. Přistáli náhodou vedle sebe a udiveně 
jeden na druhého hleděli. Skoro ve všem se lišili: měli rozdílnou tech-
niku, stavbu těla, způsob myšlení a hromadu dalších věcí. Jen jedna 
skutečnost byla shodná : oba byli líní překonávat tyto rozdíly.
    A tak zase odletěli.