"Ano, jsem!" vykřikla Karkulka a počala babičku objímat 
a celovat její vrásčité ušní lalůčky.
     "Podle poslední rádiové zprávy od tvé matky bys měla být 
velmi štíhlé děvče, ale jak vidím, situace se poněkud změnila. 
Pověz ty mi, co zapříčinilo otok v tvé  krajině břišní?"
     "Zprávy se na pravdě zakládají, ale před chvílí jsem mír-
ně posvačila."
     "A co to máš v sobě?"
     "Mám vlka."
     "Já mám také vlka, již dvacet let."
     "Tos ho od té doby ještě nestačila strávit?" divila se 
Karkulka.
     "Proč bych ho měla trávit, je to můj přítel žijící zde 
v rezervaci."
     "I já jsem posvačila svého vlka zde v rezervaci."
     "Holka nešťastná, vždyť tady žil jenom jeden! Cos to uči-
nila, ty nezdárnice, s kým já teď budu hrát za zimních dlou-
hých večerů taroky?"
     "Neřvi na mě, zlá stařeno, abych pravdu řekla, vlk mě pří-
liš nezasytil," řekla hlasem plným touhy po mase Karkulka. 
"To tu není jiného tvora, který by rozptýlil nudu podzimu tvé-
ho života?"
     "Ano, je zde sice ještě poloslepý strážce rezervace, ten 
o mě projevil zájem už v minulém století, ale jeho vada způ-
sobila, že místo mě neustále hladil okolní stromy. Proto jsem 
raději dala přednost němé tváři. Je však víc něž jisté, že mě 
správce dosud platonicky miluje."
     V Karkulce se po těchto slovech probudily touhy po muž-
ném stisku poloslepého správce. 'Vetřu se mu do přízně,' po-
myslela si. 'Ale jak se zbavit staré ženštiny.' Náhle jí hla-
vou bleskl nápad. 'Spojím příjemné s užitečným.' S výkřikem: 
'Půjdeš za svým miláčkem, ty sodomistko!' schlamstla nebohou 
stařenku.
     Od té doby se každý večer schází s poloslepým správcem 
a ten dodnes netuší, že neobjímá Prkennou Adélu, nýbrž její 
vnučku Karkulku.