|
Posléze začala naříkat. Postupem času její nářek přešel do mo-
notónního jekotu, připomínajícího vyhlášení požárního poplachu.
Tyto zvuky probudily nedaleko odpočívajícího vlka, vete-
rána dvacátého století. Již dlouhá léta nic podobného nesly-
šel, proto radostně uchopil hasící přístroj a začal pátrat po
příčině požáru. Náhle mu oči chamtivě zasvítily. Spatřil totiž
zoufalého tvora, kterým nebyl nikdo jiný, než naše pološílená
Karkulka. Přestože i na něj zapůsobila značně odpuzujícím doj-
mem, vzbudila v něm, ačkoliv byl diabetik, chuť na sladké lid-
ské maso, jež okusil naposledy ve svých mladých létech při hon-
bě na bývalého správce rezervace. Mlsně se olizujíc, stanul
před Karkulkou.
"Dobrý kyslík," pozdravila Karkulka, netuše vlkovy labuž-
nické choutky.
"Až na věky," odvětil vlk lidskou řečí, které ho naučil
jeho přítel vlkodlak.
"Pověz mi ty divý chlupáči, kde najdu svou babičku, zva-
nou Prkenná Adéla?" Ve vlkovi hrklo. Adéla byla totiž jeho
družkou.
"Proč ji sháníš?"
"Jsem její vnučka a nesu jí k narozeninám dary civiliza-
ce."
'Aha,' pomyslel si vlk. 'Hned je tu o jeden, důvod k se-
žrání víc.' Nechtěl, aby se provalilo, že žije s Adélou již
dvacet let na hromádce,
Netušil však chudák, že Karkulku začal svírat krutý hlad.
Několik chaluh k snídani ji příliš nezasytilo. Hbitě po vlku
skočila, zatnula do něj své spáry, otevřela ústa, jež maně při-
pomínala pytel na zmije, a slupla ho jako antikoncepční table-
tu.
Tímto nabyla nových sil a posilněna sebevědomím, že si
sama dokáže opatřit svačinu, vytáhla sextant, určila směr a po
hodině indiánské chůze stanula před babiččinou desetipatrovou
chatrčí. Silným altem začala vyvolávat Prkennou Adélu na zá-
praží. Zahučel výtah a babička jí stanula tváří v tvář.
"Máš stejný počet nukleonových kyselin jako já a mateř-
ské znaménko pod levou nosní dírkou naznačuje, že jsme spolu
v příbuzenském vztahu. Ty jsi jistě moje vnučka Karkulka."
|