=========================================================
V loňském roce oslavil Robert Sheckley 55 let. Patři mezi 
nejpilnější autory sci-fi. Jeho posled na svět je spíše hu-
morný než vážný. Tento Američan zazářil v roce 1951 a do 
konce padesátých let psal měsíc co měsíc novou povídku. Vý-
bor těch nejlepších vyšel v roce 1974 pod názvem CÍTÍŠ NĚCO, 
KDYŽ DĚLÁM TOHLE? Ve svých třech románech - TRANSVER SVĚDO-
MÍ, DIMENZE ZÁZRAKŮ a PŘÁNÍ - obohatil Sheckley světové sci-
fi o prvky absurdního humoru. Přinášíme jeho povídku
              P I J A V I C E
==========================================================
Čekala na potravu. Celá tisíciletí bloudila nekonečnou práz-
dnotou vesmíru. Aniž si cokoli uvědomovala, strávila nesčet-
ná staletí v hlubinách mezihvězdného prostoru. Nic nevní-
mala, když konečně dospěla k Slunci. Životodárná sluneční 
záře plála kolem tvrdé, suché spory. Pak ji vzala do vleku 
gravitace. Jedna z planet spolu s hvězdnými troskami poča-
la ji poutat k sobě a pijavice padala, stále ještě zjevně 
mrtvá a uzavřená ve své tupé slupce. Větry ji hnaly kolem 
Země, pohrávaly si s ní a nechaly ji klesnout.
                                               Když se ocit-
la na Zemi, začala jevit život. Rostla a živila se. 
                                                    Frank 
Conners vyšel na verandu a dvakrát zakašlal. =Promiňte, pa-
ne profesore,= řekl. Vysoký bledý muž se ve své zprohýbané 
lenošce ani nepohnul. Kostěné brýle byly vysunuty na jeho 
čele. Slabounce chrápal.
                         =Hrozně nerad vás ruším,= řekl Con-
ners postrkuje si dozadu svůj omšelý plátěný klobouk. =Já 
vím, že teď máte ten svůj týden, ale tamhle v příkopě je 
něco zatraceně divného.= Levé obočí bledého muže se pohnu-
lo, ale jinak nejevil sebemenší známky, Že by byl něco 
slyšel.
        Frank Conners znovu zakašlal a držel rýč v žilna-
té ruce. =Slyšel jste mě, pane profesore?=
                                           =Samozřejmě 
jsem tě slyšel,= řekl Micheals zastřeným hlasem. =Našel 
jsi skřítka.=
              =Cože jsem našel?=, tázal se Conners pošil-
hávaje na Michealse.
                     =Malého mužíčka v zelených šatech. 
Dávej mu mléko, Connersi.=
                           =To ne, pane. Myslím ale, že je 
to nějaký moc divný kámen.= Micheals otevřel jedno oko a 
upřel je zhruba směrem ke Connersovi.
                                      =Já bych vás opravdu 
neobtěžoval pro nějakou maličkost,= řekl Conners omluvně. 
=Ale ta hromská skála zhltla polovičku mé lopaty. Micheals 
otevřel oči a posadil se. Conners mu přistrčil lopatu. Za-
oblený konec byl hladce sestřižen. Micheals se vyhoupl 
z pohovky a obul si ošumxělé mokasiny. =Tak se pojďme na 
ten zázrak podívat,= řekl.
                           Předmět ležel v příkopě na kon-
ci předního trávníku, tři stopy od hlavní silnice. Byl ku-
latý, veliký asi jako pneumatika z nákladního auta a veskr-
ze pevný. Byl asi palcové tloušťky a - pokud mohl rozeznat 
- šedivě černý a složitě žilkovaný.
                                    =Nesahejte na to!= va-
roval Conners. =Podej mi tu lopatu= Micheals vzal lopatu

                           -16-