Jednou, když se vraceli od dalšího, zeptal se v autobuse:
     "Mami, kdy už konečně umřů?"
     Matka se rozplakala a celou cestu mu opakovala, aby ne-
říkal hlouposti. Vůbec nerozuměl, proč plakala.
                        - - - - -
     Toho dne Jim dlouho spal. Ležel se zavřenýma očima a ru-
kama podloženýma pod hlavou poslouchal hlasy rodičů, které 
k němu doléhaly spolu se světlem probleskujícím pootevřenými 
dveřmi.
     "Johne, sám moc dobře víš, že je to už jediná naděje." 
říkala matka. Nikdy dosud Jim neslyšel v jejím hlase takové 
odhodlání a sílu. "To je poslední šance. Nemůžeme ji ztratit. 
Jestli nebudeš souhlasit, sama seženu ty peníze!"
     "Ale, miláčku, musíme se správně rozhodnout. Třeba je 
to jen obyčejný šarlatán, vydřiduch!? Možná, že celá ta jeho 
operativní léčba těch... no, jak se to řekne..., to není 
důležité, možná je to jen velký podvod, který má přinést bohat-
ství jen jemu na náš a Jimův úkor? Víš, že vědci..."
     "Ale, Johne, přestaň! Vědci už dávno Jima odsoudili k 
smrti."
     "Nekřič tak, spí."
     "A kromě toho," matka ztišila hlas "on není podvodník. 
Je přece profesorem, pracoval na tom mnoho let. Vím, vím, tvo-
ji vědci ho považují za šarlatána; bratry Wrightovy také po-
važovali za blázny. Ale šarlatáni vždy slibují vše, co si za-
maneš, zatímco on /šelest papíru/, podívej se sám, neskrývá, 
že šance jsou malé. Vidíš - asi třicet procent. Ale to je je-
diná Jimova šance, rozumíš mi, Johne?"
     "I kdybychom prodali vše, co máme, nestačilo by to na 
Jimovu operaci. A jestli, řekni mi, co budeš dělat se zdra-
vým Jimem bez domu, auta, všeho? Co mu dáš jíst?"
     "Nějak si už poradíme, Johne. Získáme ty peníze, třeba 
je vydupeme ze země. A potom je zaneseme Stortsovi a ten Jima 
vyléčí. Jsem si jistá, že se mu to podaří. Poslechni, Johne..."
     Hlasy rodičů se změnily v šepot a ten plynul kolem usí-
najícího Jima linoucím se šelestem, ve kterém jako refrén uko-
lébavky byla slyšet slova: "Lidé pomohou, Johne, pomohou..."
     V nejbližších týdnech v domě stále bouchaly dveře. Poko-
ji procházely desítky lidí, znáni i neznámí, přinášeli sebou 
přístroje blýskající jasným světlem, stejně jako u strýčka 
Billyho, anebo podobné bílé předměty podlouhlého tvaru, které 
vydávaly tichý bzukot. Několikrát viděl sám sebe v televizi,
                           - 14 -