příliš roztahovat. Začali předělávat a ničit jeho výtvory, až z původní nádhery 
zbyl jen zlomek. A tehdy pochopil bůh svou chybu. Vydáním Země člověku vlastně své 
překrásné dílo zničil. Člověk byl boží omyl a bůh se ze své chyby poučil a rozhodl 
se netvořit další inteligentní tvory. Jsme proto první a také jediná civilizace ve 
vesmíru", ukončil radista svou řeč a podíval se na ostatní. Ti stále mlčeli. Nikdo 
nevěděl, co na to říci. Při pohledu na nádhernou modrozelenou planetu byl jejich pů-
vodní odmítavý postoj zviklán.
     Jak krásně by se muselo v těchto podmínkách žít. A něco podobného mohlo být klid-
ně i na Zemi. Kdyby to ovšem člověk svou činností nezničil. Teprve zde si plně uvědo-
mili, o co všechno lidé na Zemi již přišli a raději se ani nepokoušeli vzpomínat na 
to, co je ohroženo a co při jejich návratu už nemusí existovat.
     "Ty věříš v boha?" zeptal se po dlouhé chvíli kybernetik. "Dosud jsem nevěčil," 
pronesl zamyšleně radista, "když se však dívám na tu nádheru, tak nevím ..." Byla 
by to příliš velká náhoda." A opět bylo ticho. Každý přemýšlel o tom, co nyní viděl 
a slyšel. Zdálo se to nemožně a přece to byla pravda. Ta planeta existovala. Ze za-
dumání je vyrušil až hlas kapitána: "Tak konec! Už jste se na tu krásu dost vynadí-
vali. Musíme se pustit do práce. Tahle planeta se zdá jako stvořená pro náš pokus. 
Proveďte všechny zkoušky a připravte start. "
     Za hodiny bylo vše hotovo a biolog hlásil veliteli:" Přípravy skončeny. Pokus-
né objekty naočkovány sérem PZ - 20.37. Desátá generace by měla dosáhnout konečného 
vývojového stádia - lidské inteligence. Doporoučené kontroly ...
     Kapitán ho pokynem ruky zastaví. "Nemusíš to opakovat. Já to znám. Hlavně to na-
piš do hlášení a zprávy pro Zemi. Důležité je, že můžeme začít."
     Mezi tím přistoupi k veliteli kybernetik a nyní se se smutkem v hlase zeptal: 
"Nebude to škoda? Zničit takovou nádhernou planetu."
"My ji přece nezničíme. A já věřím, že zůstane navždy tak pěkná. Kontroly se snad pos-
tarají, by tato příroda zničena nebyla. A koromě toho, ty ani já ten pokus zastavit 
nemůžeme. O to m by sis musel promluvit s těmi na Zemi."
     "Ale můžeme se pokusit najít jinou planetu a tuhle opustit. Mě se to zdá jako 
příliš velký hřích vytvořit tu civilizaci."
"Nemušíš být sentimentální. Ty se výsledků stejně nedičkáš, takže ti to nemusí vadit. 
a kdo ví, kdy by jsme zase našli vhodnou planetu. Buď rád, že se můžeme vrátit na Ze-
mi a nemusíme dál bloudit vesmírem, " ukončil kapitán diskusi a vydal rozkaz ke startu.
     Navigátor stiskl na panelu několik tlačítet a od raketa se oddělil výadkový mo-
dul. Několikrát obletěl planetu, až nakonec přistál ve středu Afriky. Z boku se otev-
řela dvířka, ze kterých vyskočily do vysoké trávy dva páry šimpanzů a zmizely v hus-
té džungli. Modul se opět pomalu vznesl a za chvíli se již pevně spojil se svou ma-
teřskou lodí. Pokus započal.
     Celá posádka sladovala tento manévr se zatajeným dechem. Všichni měli dojem, že 
ničí něco nevýslovně krásného, co někdě jinde již nemůže existovat. Smutně hleděli 
na skupinku šimpanzů, která se ještě několikrát mihla mezi stromy. Potom byla sonda 
stažena ze své dráhy a na obrazovce se objevila pouze neustále se zmenšující modrá 
planeta. Raketa se vracela na Zemi oznámit splněni úkolu.
                                     - 3 -