V Ý L E T  

   Seděl jsem v písku a nemohl nic dělat. Odejít by znamenalo 
jistou smrt.
   Zásoba kyslíku se blížila k nule a jedině   o n   mne mohl 
zachrár]it.
   Podle mého předpokladu měl opět přijet do těchto míst a 
přivézt s sebou nádrže s kyslíkem.
   Mohl jsem mu sice jít naproti, ale tím bych jen zbytečně 
riskoval. Nikdy se s ním nesmím minout. Stačilo by totiž jen 
jednou promeškat jeho příjezd a mohl by to být můj konec.
   Moje jediná výhoda tkví v tom, že jsem první pochopil situaci 
a využil ji ve svůj prospěch. Nedal jsem žádnou možnost ani těm 
hlupákům z modulu poznat všechny trumfy, které proti nim mám.
   Zatím mi však nezbývalo nic jiného, než hlídat.
   Hodiny se vlečou a nic se neděje.
Už neznějí výstřely. Ibouře se utišila. Víčka se mi únavou za-
vírají. Nedokážu říci, jak dlouho jsem nespal — ztratil jsem 
pojem o čase.
   Začínám špatně vidět...
   Už se nedivím těm zázrakům kolem mne. Svět se mi zmenšil do 
rozměrů kopce písku, na kterém se plahočím já,  o n   a   o n i 
z modulu.
   Není to poprvé, co jsem pomyslel na to, co po mně zbude, když 
se mi nepodaří přežit.
   Jednou přijdou lidé a začnou pátrat po tom, co se tu vlastně 
stalo. Začnou hledat stopy a z nich luštit průběh tragedie. 
Najdou-li i mne, budou mne vůbec považovat za člověka?
   Ano! Toho jsem se nejvíce bál! Ale já jsem člověk! Cítím se 
jím být!
Musím zanechat něco, co jim řekne o mně vše. A teprve pak budou 
moci odpovědně říci., kdo vlastně jsem.
   Proto beru do rukou magnetofon. Zkouším, jestli ještě funguje. 
Oddělávám malý kryt na skafandru a do příslušné zdířky zasunuji 
kolíček kabelu.
   Teď už mohu všechno svěřit té malé skříňce. Bude v ní ukryta 
celá pravda o mně a o této planetě Ale jek začít?
   No... tak snad úplně od začátku.
                    +++++++++++++++

K té sluneční soustavě jsme zamířili hned, jak jsme zachytili 
volání o pomoc
   Tuto změnu jsme přijali docela s povděkem, protože nás vy-
trhla i celkem nudné průzkumné cesty. Volání zachytil náš au-
tomat už asi před hodinou. Zatím jsme zapnuli odposlech a 
pomalu měnili kurs lodi.
Voláni zachytila retranslační sonda, zanechaná předcházející 
výpravou v okrajových oblastech soustavy. Původní volání nesly 
rádiové vlny, ale pak sonda vysílání přepojila do Velkého kruhu.
   Zpráva k nám doletěla téměř okamžitě, ale tento spěch byl v 
našem případě zbytečný. Vzdálenost byla pro skok příliš malá 
a běžnou rychlostí jsme na pomoc mohli přiletět až za týden.
   Ze signálů vyplývalo, že se jedná o koráb střední velikosti a 
že nutně potřebuje pomoc. My jsme byli nejbližší koráb a záchran-
ná akce proto připadla nám.
   Po zjištění potřebných údajů jsme na odposlech znovu zapojili 
automat. Steorotypnost volání ho nemůže, na rozdíl od nás, nudit. 
Přípravy na záchrannou akci byly minimální a tak se nám cesta 
nesnesitelně vlekla.
   Teprve po týdnu se v objektivech teleskopů objevila volající 
planeta — žlutá, místy rezavá kulička. Vysílání ztroskotanců sice 
umlklo, ale doufali jsme, že jej brzy obnoví.
   Dlouho jsme se nad planetou nezdržovali a dosedli s průzkum-
ným modulem na její povrch — blízko místa určeného zprávou.

                      - 10 -