|
V Ý L E T
Seděl jsem v písku a nemohl nic dělat. Odejít by znamenalo
jistou smrt.
Zásoba kyslíku se blížila k nule a jedině o n mne mohl
zachrár]it.
Podle mého předpokladu měl opět přijet do těchto míst a
přivézt s sebou nádrže s kyslíkem.
Mohl jsem mu sice jít naproti, ale tím bych jen zbytečně
riskoval. Nikdy se s ním nesmím minout. Stačilo by totiž jen
jednou promeškat jeho příjezd a mohl by to být můj konec.
Moje jediná výhoda tkví v tom, že jsem první pochopil situaci
a využil ji ve svůj prospěch. Nedal jsem žádnou možnost ani těm
hlupákům z modulu poznat všechny trumfy, které proti nim mám.
Zatím mi však nezbývalo nic jiného, než hlídat.
Hodiny se vlečou a nic se neděje.
Už neznějí výstřely. Ibouře se utišila. Víčka se mi únavou za-
vírají. Nedokážu říci, jak dlouho jsem nespal — ztratil jsem
pojem o čase.
Začínám špatně vidět...
Už se nedivím těm zázrakům kolem mne. Svět se mi zmenšil do
rozměrů kopce písku, na kterém se plahočím já, o n a o n i
z modulu.
Není to poprvé, co jsem pomyslel na to, co po mně zbude, když
se mi nepodaří přežit.
Jednou přijdou lidé a začnou pátrat po tom, co se tu vlastně
stalo. Začnou hledat stopy a z nich luštit průběh tragedie.
Najdou-li i mne, budou mne vůbec považovat za člověka?
Ano! Toho jsem se nejvíce bál! Ale já jsem člověk! Cítím se
jím být!
Musím zanechat něco, co jim řekne o mně vše. A teprve pak budou
moci odpovědně říci., kdo vlastně jsem.
Proto beru do rukou magnetofon. Zkouším, jestli ještě funguje.
Oddělávám malý kryt na skafandru a do příslušné zdířky zasunuji
kolíček kabelu.
Teď už mohu všechno svěřit té malé skříňce. Bude v ní ukryta
celá pravda o mně a o této planetě Ale jek začít?
No... tak snad úplně od začátku.
+++++++++++++++
K té sluneční soustavě jsme zamířili hned, jak jsme zachytili
volání o pomoc
Tuto změnu jsme přijali docela s povděkem, protože nás vy-
trhla i celkem nudné průzkumné cesty. Volání zachytil náš au-
tomat už asi před hodinou. Zatím jsme zapnuli odposlech a
pomalu měnili kurs lodi.
Voláni zachytila retranslační sonda, zanechaná předcházející
výpravou v okrajových oblastech soustavy. Původní volání nesly
rádiové vlny, ale pak sonda vysílání přepojila do Velkého kruhu.
Zpráva k nám doletěla téměř okamžitě, ale tento spěch byl v
našem případě zbytečný. Vzdálenost byla pro skok příliš malá
a běžnou rychlostí jsme na pomoc mohli přiletět až za týden.
Ze signálů vyplývalo, že se jedná o koráb střední velikosti a
že nutně potřebuje pomoc. My jsme byli nejbližší koráb a záchran-
ná akce proto připadla nám.
Po zjištění potřebných údajů jsme na odposlech znovu zapojili
automat. Steorotypnost volání ho nemůže, na rozdíl od nás, nudit.
Přípravy na záchrannou akci byly minimální a tak se nám cesta
nesnesitelně vlekla.
Teprve po týdnu se v objektivech teleskopů objevila volající
planeta — žlutá, místy rezavá kulička. Vysílání ztroskotanců sice
umlklo, ale doufali jsme, že jej brzy obnoví.
Dlouho jsme se nad planetou nezdržovali a dosedli s průzkum-
ným modulem na její povrch — blízko místa určeného zprávou.
- 10 -
|