Ještě jsem se naposledy na město podíval. Bylo teď velmi vhodně 
osvětleno nepozemským sluncem.
   Štíhlé věže města byly spojeny jakousi tenkou, jemnou pavučinou. 
Její "oka" byla směrem k zemi stále hustší. Pocit lehkosti a jem-
nosti nerušilo ani její značné pronesení. Celkově to vytvářelo 
dojem, že se mezi věžemi vznáší vzdušná, mlhavá pyramida.
   Pod tímto fantastickým závěsem se nacházely neméně podivuhodné 
stavby, jejich hlavními částmi byly ladné křivky, terasy plné 
zeleně, obrovská okna obrácená za odpoledním sluncem...
   Při pořizování snímků jsem si najednou uvědomil, proč tady 
vlastně jsem.
   Volání o pomoc! Ale kdo volal? Obyvatelé města?
   O tom silně pochybuji. Tak kdo? Očekával jsem hrstku ztrosko-
tanců a zatím tu najdu obrovské město. A když už o něm mluvím 
— proč ho vlastně minulá výprava nezaznamenala do katalogu? 
Že by ho přehlédla?...

                    + + + + + + + + + + +

   Musel jsem přerušit své vyprávění.
   Oparně jsem se rozhlédl, odkud přichází tem skřípavý zvuk. 
Bylo to od modulu. Něco se tam dělo!
   Že by lezli ven?
   Obešel jsem svůj úkryt a zadíval se tím směrem.
   Raketa stála pořád na svém místě asi tři sta metrů ode mne. 
Vstupní otvory byly zavřeny už kolikátý den. Přesto jsem je pohle-
dem pozorně zkontroloval. Co to tedy... Plížím se co nejblíže, 
abych dobře viděl.
   Přejíždím pohledem přes celou délku lodě. Prohlížím pozorně 
každý detail, katdý výstupek na poškrábaném plášti. Nic mi ne-
ujde. Ani to, že tam vpravo u palivové nádrže je nedovřený prů-
zor. Ani to, že je otevřen věnec kamer panoramatické soustavy a 
ti uvnitř pořád slídí po svém nepříteli — tedy po mně. A tam 
ještě výš — kam se mé oko snad bojí I pohlédnout — jsou hlavně 
palubních zbraní. A nad nimi se pod rozkřáplou kopulkou otáčí 
radiolokační anténa. Poslední, která jim zbyla. Myslel jsem, že 
už má dost, ale ona to všechno vydržela. Otáčí se a při každé 
otáčce se otře o zohýbaný okraj otvoru.
   To je tem hledaný zvuk!
   Při pohledu na ni mne polil pot. Hrozí mi velká nebezpečí! 
Takto budou vědět o každém hnutí v dost širokém okruhu! Musím 
ji zničit dřív, nežse o n  i  stačí zorientovat a zapnou znovu 
automatické navádění zbraní.
   Rychle hodnotím situaci a hledám vhodně stíněnou ústupovou 
cestu. Pak jednám.
   Zalehávám a písek přede mnou mi pomalu zakrývá výhled na modul. 
Už nevidím hlavně   j e j i c h   zbraní a o to mi jde. Teď jsem 
aspoň trochu kryt proti tepelnému účinku střelby.
   Mířím na tu prokletou anténu. V hledáčku vidím místo, kde je 
uchycena k lodi. Tisknu spoušt.
   Bílý paprsek krátce zazářil a zasáhl cíl. Skřípavý zvuk ustal.
   Téměř současně mi zakryla výhled erupce roztaveného písku — 
to opožděně zareagovaly zbraně mého protivníka. Plazím se rychle 
pryč.
   Kolem mě zuří úplné peklo. Písečné svahy přikloněné k lodi 
začínají žhnout. Ti blázni se znovu snaží spálit vše živé kolem 
sebe, ale teď už marně.
   Jsem příliš daleko.
   Nemají proti mně žádnou výhodu, ačkoliv si to jistě myslejí. 
Znám dokonale   j e j i c h   zbraně, palubní systémy, taktiku...
   Mé postavení se liší od   j e j i c h   sice pouze tím, že 
jsem venku, ale tato zdánlivá nevýhoda mi poskytuje nečekané 
možnosti. Zatím jen čekám a hlídám. Samozřejmě — hlavně hlídám.

                           - 12 -