"Nechceš nám náhodou ohlásit nějaký objev?"
   "Chci," řekl jsem překvapen jeho otázkou. "Jak jsi na to při-
šel?
   Za tuto hloupost bych zasloužil. Copak jsem neslyšel, jakým 
tónem to řekl?
   Na tomto místě bych se pozastavil.
   Všimněte si, prosím, nepřirozenosti našich reakcí: Všichni se 
chováme jako malé děti, Vše bereme jako samozřejmost a nic nás 
nemůže překvapit.
   Naše morálka byla hodně poznamenána volnou výchovou propago-
vanou na Omě e divit se — především těm velkým věcem — bylo u 
nás považováno skoro za neslušnost.
   U mne a u Vaška vládla však spíš jen bezstarostnost a možná 
i lehkovážnost.
   "Je tam město," řekl jsem nevesele a vstal. Přistoupil jsem k 
průzoru a najednou mi bylo vše jasné.
   Přítomnost města prozrazovala slabá záře nad obzorem.
   A já ho chtěl překvapit! Určitě si ji všiml, když byl venku a 
pak jen čekal, kdy se vymáčknu, samozřejmě nemohl tušit, že záři 
způsobilo osvětlená město, ale i tak překvapil on mne a ne já jeho.
   Obrátil jsem se k místu, kde Jirka stál. Ale on už opět seděl 
u počítače zabrán do své práce. /Aspoň to tak vypadalo./
   Abych přerušil trapné ticho, začal jsem vyprávět Vaškovi o své 
cestě. Ten se však na mne zlobil, že jsem se zprávou tak otálel. 
Chtěl jsem si ho udobřit a tak jsem mu promítal nejzajímavější 
záznamy přinesené z vozidla...
   Byli jsme tím tak zabráni, že jsme ani nezpozorovali velite-
lovu přítomnost.
   "Jak to dopadlo?" zeptal se ho Vašek.
   "Program mám, ale dál zatím nemůžu. Chybějí vstupní hodnoty. 
Musíme provést měření kolem modulu."
   "O co vlastně jde?" zeptal jsem se, protože jsem tomu vůbec 
nerozuměl.
   "Jde o docela banální věc. Nevíme kolik je hodin."
   "Nežertuj?"
   "Myslím to vážně. Zabývám se tím už pěknou dobu. Čas na všech 
chronometrech, které máme k dispozici, se rozchází... I ve tvém 
vozidle. Sám jsem to před chvílí kontroloval."
   "Ale to bylo vždycky Pro pár..."
   "Nepřerušuj!... Ten rozdíl je už řádově hodiny! A to je pro 
naši techniku něco naprosto nepředstavitelného. Skoro toužím po 
starých mechanických hodinách. Možná by byl přesnější."
   Jiný by možná na jeho místě vybuchl, ale on tyto věty říkal 
s naprostým klidem.
   "Co budeme dělat?"
   "Teď... půjdeme spát" rozhodl Jirka.

------

   Celé dopoledne druhého dne jsme zasvětili chronometrickým 
měřením. Získanými údaji pak velitel "nakrmil" počítač.
   Pak jsme počkali na výsledky.
   Možná vás překvapí, proč jsme se raději nevypravili do města 
a nenavázali kontakt s jeho obyvateli. I v hledání trosečníků 
by se mělo určitě pokračovat. Drželi jsme se však jedné z 
hlavních zásad zakotvených v instrukcích. Bylo nutno vyřešit 
nejprve otázku našeho návratu. Jinak by se mohlo stát, že by 
trosečníci hledali trosečníky.
   Konečně počítač naposledy rozsvítil terminál. Nechali jsme 
velitele, aby si v klidu výsledky prostudoval. Pak jsme se kolem 
něj seskupili.
   Okamžitě začal vysvětlovat:"Myslím, že se nemusíme příliš

                           - 14 -