skoku mne obdařilo svým horkým dechem. Vichr zvedal obrovská mračna 
prachu a ta částečně stínila slunce. Žár už nedosahoval takové 
intenzity jako při prvním záblesku.
   Měnila se tvář krajiny. Na bývalé rovině se najednou vytvoři-
ly písečné duny. Jejich návětrné strany však nemohly dlouho 
odolávat běsnící bouři a znovu se zvedaly k obloze, aby na jiném 
místě klesly a vytvořily nové hory písku.
   Chvíli mi trvalo, než jsem konečně pochopil, co se kolem mne 
děje. Došlo zřejmě k nějaké poruše v přelévání času, Teď byly 
změny mnohem rychlejší a dosahovaly mnohem větších hodnot. Tepelná 
rovnováha byla porušena a k vyrovnání mohlo dojít jen pomocí bouře. 
Časové bouře — jak jsem se ji odvážil nazvat.
   Nepravidelně pulzující slunce již dosáhlo západu. Občas svítilo 
tak málo, že jsem moh l zahlédnout i okolní hvězdy.
   Kola chvílemi hrabala ve vzduchu a neměla se o co opřít, ale 
naštěstí se vozidlo vždy jen o kus propadlo, cuklo s sebou a znovu 
pokračovalo v šílené jízdě.
   Slunce zapadlo za obzor. Setmělo se. Bouře se částečně utišila, 
ale ne natolik, abych mohl normálně pokračovat v jízdě. Svítit jsem 
nemohl. Písek rozbil ochranná skla reflektorů a zničil jejich 
lesklé paraboly. Snažil jsem se jen držet směr a co nejdříve 
dosáhnout modulu. Nestihl jsem to! Krátká "noc" končila.
   Bouře pokračovala s neztenčenou silou.
   Občas jsem se dostal na místo se sklovitým povrchem. V těchto 
chvílích jsem měl ruce plné práce. Kola nedržela na hladkém povr-
chu a navíc se vítr lehce dostával pod vozidlo, Byl jsem vždy rád, 
když už jsem byl zase v měkkém písku. Tam jsem byl v relativním 
bezpečí.
   Několikrát jsem míjel písečnou dunu zrovna ve chvíli, kdy se 
vichr dostal pod její sklovitou slupku. Většinou ji celou nebo v 
obrovských kusech zvedl do vzduchu a odnesl pryč.
   Jeden takový ú lomek se mi stal osudným.
   Narazil na bok mého vozidla a převrátil ho. Ochranné oblouky 
mi zachránily život. Skafandr vědomí.
   Odepnul jsem trosky ochranných popruhů a svalil se do písku.
   Nedokážu říci, jakým zázrakem se mi podařilo přežít. Vždyť 
jsem byl jen pouhou hříčkou živlů, ale bojoval jsem a přežil.
   To vše na dohled od modulu.
   Když bouře konečně utichla, vydal jsem se ke svým přátelům.
   Jak mne přijmou? Nepokládají mne již za mrtvého? V každém 
případě jsem se na setkání velice těšil.
   Modul byl tichý, jeho okolí opuštěné. Lesklý plášť rakety nesl 
jen nepatrné stopy po zuření bouře. Pouze čočky kamer panoramatické 
soustavy zmatněly a nepříliš ochotně odrážely sluneční paprsky 
— někdo z posádky asi zapomněl spustit ochranná štíty. Ale jinak 
to byla nedotčená a nedobytná pevnost.

------

   Ozvala se hydraulika a hlavní vchod se pootevřel.
   Usmál jsem se a přidal do kroku.
   Po schůdcích mi šla naproti lidská postava — člověk to ale nebyl!
   "Co to má znamenat?" zeptal jsem se a zastavil se.
   "Stůj," řekl úplně zbytečně robot. Nebyl to však jeho obvyklý 
hlas. Pomocí reproduktoru na jeho hrudi ke mně mluvil velitel 
lodi. Obrátil jsem se tedy přímo na něho.
   "Hele, Jirko, přestaň hloupnout! Není od tebe rozumné, že mne 
vítáš tímto způsoben. Myslím, že by bylo načase, aby jsme se my 
všichni přestali chovat jako školáci a začali cítit nějakou 
odpovědnost za své činy. Nevím, kdo z vás přišel na tento hloupý 
nápad, ale v každém případě by už měl končit."
   "Josefe, neuvědomuješ si..." začal znovu robot.

                           - 18 -