|
"A to byl váš první román z oblasti science fiction?"
"Ne," řekl úsečně po krátké odmlce. Tentokrát ho redaktorův
vpád do řeči vyrušil, i když uznával zásady jeho řemesla. "Ještě
ne, redaktore. I když do jisté míry..."
Redaktor zachytil jeho mnohoznačný pohled, ale slova zůstala
nedořečena.
"Jednou jsem zase zmačkal pár stránek, které jsem předtím
zplodil. Bylo mi z toho nanic a na chvíli jsem patrně usnul.
Probudím se... a najednou mi zamrazí v kostech. Naproti v křesle
sedí nějaký chlap."
"To snad ne!" redaktor vykřikl mimoděky a potom se omluvně
zadíval na vyprávějícího.
"Vidíte. Říkal jsem, že neuvěříte."
"Promiňte, uklouzlo mi to. Ale jistě pochopíte..."
"No dobrá. Taky jsem si nejdřív myslel,že snad mám halucinace.
Návštěvník se ale na mě usmál a začal docela zřetelně mluvit.
Nejdříve se mi zdálo, že vnímám slova, ale nechápu jejich smysl.
V paměti mi utkvěla jediná věta..—Vítáte vždycky hosty takhle?—..
Výraz mé tváře asi v té chvíli nevypadal příliš inteligentně.
Později mi prozradil, že jsem prožíval jakousi obdobu mořské
nemoci. Trvalo to jen chvilku. Během několika minut jsem opět
začal vnímat okolí. Návštěvník ale nezmizel, naopak mne znovu
oslovil."
Redaktor měl v té chvíli výraz pračlověka, náhle se ocitnuvší-
ho v moderním velkoměstě, a zjevně nevěděl, co si má o tom myslet.
Nakysle se usmíval a rukama bubnoval do stolu.
"Slyším ta slova dodnes," řekl redaktorovi, když si všiml
jeho nevěřícného výrazu. "Pravou rukou rovnal mé zmačkané stránky
a jen tak na půl úst prohodi1:—Myslím, že to není zas tak špatné.
Velká Škoda to vyhodit.— Přiznám se, že mě to zaskočilo.
—Když se vám to tak líbí, klidně si to vemte,— řekl jsem váhavě
a čekal, jak zareaguje. Návštěvník, uvelebený v křesle, však
neměl naspěch.
—Zdá se, že jsem vás vylekal,— přerušil nakonec ticho.—Bylo ale
načase. Pozoruji vás již dlouho. Řekl bych, že zbytečně plýtváte
svou energií a talentem. Ze stránek které jste zahodil, by vznikl
nejméně román.—
Necítil jsem se zrovna příjemně, když cizinec vychvaloval mé
dílo a já nevěděl, na čem vlastně jsem. Pokrčil jsem rameny a
pronesl nicneříkající slůvko —...snad?—
—Zdá se, že jste skromný, a příliš skromný,— usmíval se na
mě a z obleku vytáhl svazek velkých papírů. —Něco jsem vám při-
nesl na přečtení.— Podal mi ho a znova se uvelebil do křesla.
Začetl jsem se. Slova a věty byly do sebe podivně šroubovány a
občas mi jejich smysl trochu unikal, ale mělo to děj a něco do
sebe. Byl to román o zvláštním světě v soustavě podvojného
slunce...Nemusíte se ošklíbat, redaktore, byl to román "V záři
dvou slunci", první román, který jsem vydal."
"Potom ale to všechno je podvod! Vaše romány píše někdo jiný!"
"Snad trochu, redaktore, ale ne zas tak docela. Své romány
jsem v té době začal podepisovat pseudonymem Eir Oihi, jak jistě
víte, což je jméno onoho návštěvníka a autora předloh. Strojovým
předladům děl mého přítele však vtiskuji definitivní tvář já."
"Nechápu ale, co z toho váš přítel má?"
"Měl by jste být pozornější, redaktore. Říkal jsem už přeci,
že se má původní tvorba Eirovi líbila. Na své planetě je také
uznávaným autorem literatury, které se u nás říká science fiction."
"Takže váš přítel používá stejného postupu jako vy?"
Pokýval hlavou a podíval se na hodinky. Snad proto, aby si
redaktor všiml, že jeho čas bude končit.
"Ovšem, Eir také používá mého jména jako pseudonymu. Asi tak
jednou za dva roky se znenadání objeví a vyměníme si navzájem
svá nová díla."
Redaktorův šestý smysl vycítil, že jeho partner chce skončit
rozhovor, ale v sledu otázek mu chyběla taková, která by znamenala
- 8
1387/82 FV SSM
|