PAVEL JÍRA: DOKONALÁ KRÁSA 

     "Tak jsme tady, pane profesore."
   "Aá, výborně, chlapci. Právě jsem na vás myslel, jestli jste 
něco našli. Tak se pochlubte — začněte třeba vy, Jime!"
   "Tak, ...tedy, byl by tu jeden zastřelenej--"
   "Dost! Za prvé: zastřelený Za druhé: už se z vás asi brzy 
zblázním! Přece jsem vám říkal: hledejte nějakého hudebního 
skladatele, který při komponování zemřel přirozenou smrtí. Rozu-
míte, Jime — přirozenou smrtí! Tak co máte vy, Bille?"
   "No, pane profesore, moc jsem toho--"
   "Promiň, Bille, ale já to musím dopovědět. On se totiž ten 
dotyčný zastřelil sám."
   "No, to vypadá zajímavěji. Počkejte s tím chvíli, Bille. — A 
zůstalo po něm něco?"
   "Napsal dopis na rozloučenou. Vzal jsem ho s sebou. Tady ho 
máte, pane profesore."
   "Ukažte?! — Johne, přečtěte nám to, prosím vás, já mám dnes 
nějaký chrapot."
   "Dobře, pane profesore. 'Moji drazí, způsobím raději zármutek 
vám, nežli abych jej působil celému lidstvu, kdyby vyšel na světlo 
můj objev a někdo ho zneužil. Vsadil jsem se se svými přáteli, že 
napíšu krátkou skladbu, asi tak na dvacet minut, rozepsanou pro 
celý velký orchestr, a to tak, že při komponování si nebudu smět 
přehrát jedinou notu. Sázku jsem vyhrál a nyní jsem si přehrál 
/pokud jsem byl schopen/ na klavír svou skladbu. Nemohl bych dále 
žít se svým strašným tajemstvím, proto se s vámi loučím, buďte 
s Bohem. Váš Jonathan Alden."
   "Jime, to vypadá slibně. Promiňte mi, že jsem se na vás tak 
utrhl. To víte, já jsem teď dost nervozní. Jistě znáte doktora 
Leclaina. Kde může, napadá teď mé teorie. Nu, nechme toho. Získal 
jste tu skladbu?"
   "Ty partesy, ze kterých si ji přehrával, spálil, a jiné tam 
neměl. Hledal jsem tedy ty jeho přátele. Dozvěděl jsem se, že tu 
sá zku uzavřel s producentem tamního divadla, a šel jsem proto za 
ním. Řekl mi, že tu skladbu zkoušel s orchestrem nahrát, ale nějak 
jim to prý nešlo. Pokaždé ztratili po chvíli rytmus a kontakt s 
partesy, takže to prý za nic nestojí. Pak ještě dodal, že Alden 
byl stejně starej blázen. Tak mi to nakonec prodal za cenu té 
sázky – za sto dolarů. Dál už jsem se tedy po ničem nesháněl."
   "Výborně, Jime, ještě mi, prosím vás, ukažte ty noty."
   "Tady jsou, pane profesore. Je to rozepsané pro velký orchestr, 
tak je toho balík."
   "No, chlapci, možná že to bude to, co potřebuji. — Máte ještě 
něco jiného?"
   "Vidím, že asi ne. No, to nevadí, tohle bude asi to pravé. Tak 
teď bychom potřebovali sehnat pro, každý nástroj toho nejlepšího 
hudebníka. Nahrávací studio zařídím já, vaším úkolem, hoši, bude 
sehnat ty muzikanty. Tak jako vždy — zálohu na výdaje si vyzved-
něte u slečny Robertsonové, a za týden opět tady u mě... Teď už si 
může Leclain vykládat, co chce... Tak, chlapci, za týden na shle-
danou."
   "Na shledanou, pane profesore."
   "Na shledanou..."
                         +++ +++ +++
"Dobrý den, pane Kreansi. Mé jméno je John Ward a jsem asistentem 
 profesora Richarda Rustona. Přišel jsem za vámi, protože celý 
 svět vás zná jako dokonalého virtuosa ve hře na housle."
    "Vítám vás. A co by si přál ode mne ten váš profesor Ruston?"


                            - 3 -