Položil jsem magnetofon do písku.
   Blížil se večer a   o n   zase nepřijel. Ve vší opatrnosti se 
rozhlížím. Rozhrnuji hromádku kyslíkových lahví. Dívám se, jestli 
některá náhodou nezůstala plná. Marně!
   Vracím se na své místo.
   Hladím poslední plnou láhev, která mi zbyla. Za chvíli ji pro-
hodím s tou prázdnou, co mám na zádech. Pak už nebudu mít nic.
   Písečné duny vrhají dlouhé stíny. Využívám je jako chabého 
maskování, pomalu vystrkuji hlavu a hledím na modul.
   Ten stojí tiše a nic nesvědčí, že by byl uvnitř život. Přesto 
se mám napozoru. Každý prudší pohyb bych mohl ošklivě zaplatit.
   Okolní písek už nesvítí. Ztuhl a vytvořil sklovitou slupku. 
po kolikáté už?
   Cítím, že se mi špatně dýchá. Sjíždím po svahu zpět na dno do-
líku.
   Zadržuji dech a rychle shazuji prázdnou láhev ze zad. Utahuji 
ventil. Rozdělávám šroubení. Všechno dělám ve spěchu, ale jistými 
pohyby. Beru druhou láhev, utahuji šroubení a otevírám ventil. 
Zhluboka vydechuji a nasávám do plic vzduch obohacený novým 
kyslíkem. Těžká láhev zaujímá své místo na mých zádech.
   S úsměvem vzpomínám na svou první výměnu. Třásly se mi tak 
ruce, až jsem se málem udusil...
   Moc času mi už nezbývá.
   Znovu usedám k magnetofonu a začínám diktovat.

                   + + + + + + + + + +

   Město tam prostě nebylo — zmizelo!
   Vůbec nic nenasvědčovalo, že by tu někdy stálo! Žádné zříceniny, 
nic. Jen poušť.
   Zpočátku jsem myslel, že jsem se zbláznil. Pobíhal jsem okolo 
vozidla s dalekohledem v ruce a hledal v okolí sebemenší stopu, 
která by mi potvrdila, že město skutečně existovalo. Neúspěšně!
   Stokrát jsem se pomocí přístrojů ujišťoval, že jsem skutečně 
v oněch místech a ne někde jinde...
   Sedl jsem si opět do vozidla a smutně hleděl na písečnou krajinu 
před sebou. Bylo nade vší pochybnost, že se mi město ztratilo.
   Na jeho bývalém místě běhaly po zemi jen stíny pohybujících se 
mraků.
   Mraky? Kde by se tu vzaly?!
   Pohlédl jsem na oblohu nad svou hlavou. Byla jako vždy bez 
mráčku. Tak co to tedy je?...
   Vtom se slunce změnilo v oslepující záblesk a poskočilo vpřed 
na své dráze k západu. Vyskočil jsem z vozidla. Oslněn jsem padl 
k zemi a pocítil kolem sebe strašný žár. Vše trvalo jen okamžik, 
ale byl to úděsný okamžik pekelné výhně a hrůzy.
   Vše ustalo. Odvážil jsem se pozvednout hlavu a otevřít oči, 
Okamžitě mi bylo jasné, že klid je jen dočasný. Toto byla jen 
předehra k nepředstavitelné katastrofě. Skočil jsem do vozidla 
a rychle zamířil k modulu.
   Pozdě!
   Až do této doby mírný vánek se změnil ve vichřici. Podivné 
zvukové efekty, které nám nedávno nestály ani za pozornost, dosáh-
ly ohlušující intenzity. Všude kolem mne se ozývala dunivá kanoná-
da. Letící písek zkoušel pevnost mého vozidla a skafandru. Lehce 
rozhlodával doutnající pryžové části. Během malé chvíle zmizely ze 
sedaček potahy a zbyla jen holá kovová kostra.
   Veškerý náklad ve vozidle byl zničen.
   Ani jsem nezpozoroval, kdy k tomu došlo. Snad jen v určité 
chvíli jsem měl pocit, že mi za zády explodovala obrazovka komu-
nikátoru, ale jistý si tím nejsem.
   Slunce pokračovalo ve své rychlé skákavé cestě a při každém


                           - 17 -