Fanziny
Digitalizované fanziny     Souvislosti     Seznam fanzinů     Obálky fanzinů     karel506@post.cz     Nechte vzkaz      Navštivte nás na Facebooku
 
první strana předchozí strana na úvod fanzinu další strana poslední strana
   Krajina vypadala skoro tak, jak jsem si ji před přistáním 
představoval.
   Suchý, jemný písek vytvářel nevelké pahorky. Větší písečné duny 
byly vidět až těsně před horizontem. Jedním slovem — poušť.
   A obloha? Bílé slunce na neposkvrněné modři. Nikde ani mráček. 
Vše svědčilo o nedostatku vody. Případný život zde neměl příliš 
vhodné podmínky. Ovzduší bylo pro náš — k velké naší lítosti — 
nedýchatelné.
   Na planetu jsme modulem sestoupili všichni tři. Na hlavní lodi, 
která zůstala na oběžné dráze, nezůstal nikdo. Mysleli jsme si, že 
nehrozí žádné nebezpečí a vůbec jsme se chovali jako na školním 
výletě. Tady se přece dalo ztroskotat snad jen díky nějaké technické 
poruše nebo chybnému přistávacímu manévru!
   V žádném případě jsme nečekali, že by se tu najednou vynořila 
smečka prehistorických krvelačných potvor a slupla nás jako mali-
nu. Čas nám potom ukázal, že aspoň v tomto posledním předpoklaku 
jsme se nemýlili.
   Velitel lodi — Jiří Libich — rozdal úkoly: Sám zůstane v modulu 
a já s Václavem se mám porozhlédnout po okolí.
   Každý z nás dostal svůj úsek, terénní vozidlo, nezbytnou zásobu 
paliva, potravin...
   Cestu příliš popisovat nebudu. Byla totiž bezmezně stejnotvárná. 
Ostatně nic jiného se ani nedalo očekávat. Modul jsem brzo ztratil 
z dohledu /z větší míry díky mračnu prachu, které se za mnou táhlo/. 
A pak už bylo pořád jen to samé — dokopečka, s kopečka...
   Bílé slunce minulo nadhlavník a svítilo mi do zad. Občas jsem 
se ve svém nekrytém vozidle vzpřímil, abych viděl dál před sebe, 
ale bylo to beznadějné. Ztroskotance jsem nikde neviděl.
   Když jsem dojel na hranici "svého" území, zastavil jsem na pahor-
ku. Mračno prachu mne pomalu dohnalo a zakrylo mi výhled. Mírný 
vánek ho pomalu nesl přede mnou a brzy ho z větší míry rozptýlil.
   Pak už jsem si mohl pořádně prohlédnout město.
   Ano, město!
   Zdá se to možná neskutečné: prostě jet a najít. Obrovská náhoda?
   Ale ne! Něco tak obrovského se prostě nedalo minout. Vždyť bě-
lostné věže fantastického města se zdvíhaly k nebi po celé stra-
ně obzoru!
   Rychle jsem naladil vysílačku na vlnu modulu.
   Kontrolní signál jsem však slyšel velice špatně. Chvílemi se 
dokonce úplně ztrácel. Snad tato okolnost způsobila, že jsem nikam 
nezavolal a nechal ruku klesnout na vypínač.
   Nemohl jsem se zbavit vzpomínky na Jirkův netečný, sebevědomý 
hlas. Vůbec ho můj nález nepřekvapí a to jsem tak nemohl nechat. 
Nechtěl jsem slyšet, jak trochu ironicky říká:"A co sis myslel, 
že najdeš? Kosmonauté většinou nacházejí města — je snad těžko 
něco nápadnějšího." A měl by pravdu.
   Rozhodl jsem se jet nazpátek k modulu a říci novinu osobně. 
Úmyslně počkám na příhodný okamžik a pak to jen tak mimochodem 
nadhodím. Určitě to s Jirkou hne a na chvíli zapomene na své 
frajerské chování. Je sice velitel, ale co je moc, to je příliš.
   Byl jsem si jist úspěchem.
   V Modulu přece beze mne nemohou mít o městu ani ponětí! Vždyť 
při přistávání byly radiolokátory vyřazeny z provozu a později 
nám už přístroje o městu, skrytém pod obzorem, nic neřekly.
   Pro jistotu jsem červeným ukazatelem projel celou stupnicí při-
jímače.
   Nic. Ani pípnutí.
   Skutečně se mi tu rýsovala jedinečná příležitost!
   Rozhodnuto.
   Teď si uvědomuji, že jsem to neměl dělat, ale tenkrát...
   A tak náš "školní výlet" pokračoval dál a naše hlouposti se 
kupily jedna na druhou. Přiznávám, že jsem k tomu bohužel řádně 
přispíval.

                            - 11 -