|
Krajina vypadala skoro tak, jak jsem si ji před přistáním
představoval.
Suchý, jemný písek vytvářel nevelké pahorky. Větší písečné duny
byly vidět až těsně před horizontem. Jedním slovem — poušť.
A obloha? Bílé slunce na neposkvrněné modři. Nikde ani mráček.
Vše svědčilo o nedostatku vody. Případný život zde neměl příliš
vhodné podmínky. Ovzduší bylo pro náš — k velké naší lítosti —
nedýchatelné.
Na planetu jsme modulem sestoupili všichni tři. Na hlavní lodi,
která zůstala na oběžné dráze, nezůstal nikdo. Mysleli jsme si, že
nehrozí žádné nebezpečí a vůbec jsme se chovali jako na školním
výletě. Tady se přece dalo ztroskotat snad jen díky nějaké technické
poruše nebo chybnému přistávacímu manévru!
V žádném případě jsme nečekali, že by se tu najednou vynořila
smečka prehistorických krvelačných potvor a slupla nás jako mali-
nu. Čas nám potom ukázal, že aspoň v tomto posledním předpoklaku
jsme se nemýlili.
Velitel lodi — Jiří Libich — rozdal úkoly: Sám zůstane v modulu
a já s Václavem se mám porozhlédnout po okolí.
Každý z nás dostal svůj úsek, terénní vozidlo, nezbytnou zásobu
paliva, potravin...
Cestu příliš popisovat nebudu. Byla totiž bezmezně stejnotvárná.
Ostatně nic jiného se ani nedalo očekávat. Modul jsem brzo ztratil
z dohledu /z větší míry díky mračnu prachu, které se za mnou táhlo/.
A pak už bylo pořád jen to samé — dokopečka, s kopečka...
Bílé slunce minulo nadhlavník a svítilo mi do zad. Občas jsem
se ve svém nekrytém vozidle vzpřímil, abych viděl dál před sebe,
ale bylo to beznadějné. Ztroskotance jsem nikde neviděl.
Když jsem dojel na hranici "svého" území, zastavil jsem na pahor-
ku. Mračno prachu mne pomalu dohnalo a zakrylo mi výhled. Mírný
vánek ho pomalu nesl přede mnou a brzy ho z větší míry rozptýlil.
Pak už jsem si mohl pořádně prohlédnout město.
Ano, město!
Zdá se to možná neskutečné: prostě jet a najít. Obrovská náhoda?
Ale ne! Něco tak obrovského se prostě nedalo minout. Vždyť bě-
lostné věže fantastického města se zdvíhaly k nebi po celé stra-
ně obzoru!
Rychle jsem naladil vysílačku na vlnu modulu.
Kontrolní signál jsem však slyšel velice špatně. Chvílemi se
dokonce úplně ztrácel. Snad tato okolnost způsobila, že jsem nikam
nezavolal a nechal ruku klesnout na vypínač.
Nemohl jsem se zbavit vzpomínky na Jirkův netečný, sebevědomý
hlas. Vůbec ho můj nález nepřekvapí a to jsem tak nemohl nechat.
Nechtěl jsem slyšet, jak trochu ironicky říká:"A co sis myslel,
že najdeš? Kosmonauté většinou nacházejí města — je snad těžko
něco nápadnějšího." A měl by pravdu.
Rozhodl jsem se jet nazpátek k modulu a říci novinu osobně.
Úmyslně počkám na příhodný okamžik a pak to jen tak mimochodem
nadhodím. Určitě to s Jirkou hne a na chvíli zapomene na své
frajerské chování. Je sice velitel, ale co je moc, to je příliš.
Byl jsem si jist úspěchem.
V Modulu přece beze mne nemohou mít o městu ani ponětí! Vždyť
při přistávání byly radiolokátory vyřazeny z provozu a později
nám už přístroje o městu, skrytém pod obzorem, nic neřekly.
Pro jistotu jsem červeným ukazatelem projel celou stupnicí při-
jímače.
Nic. Ani pípnutí.
Skutečně se mi tu rýsovala jedinečná příležitost!
Rozhodnuto.
Teď si uvědomuji, že jsem to neměl dělat, ale tenkrát...
A tak náš "školní výlet" pokračoval dál a naše hlouposti se
kupily jedna na druhou. Přiznávám, že jsem k tomu bohužel řádně
přispíval.
- 11 -
|