"Pane Rustone, tak se už vzbuďte! No, vida. Můžete si s ním 
promluvit, pane Leclaine. Já vás tu nechám o samotě."
   "Pane profesore, poznáváte mě? Jsem doktor Leclain, Spencer 
Leclain."
   "Ale ovšem. Kde to jsem?"
   "Jste v nemocnici. Málem jste vy i vaši asistenti doplatili 
na váš pokus životem. Vaši asistenti jsou na vedlejším pokoji."
   "Jak to, že víte o mém pokusu?"
   "Víte, pane profesore, nezlobte se na něj, ale váš asistent 
Bill pracoval i pro mne. Já jsem po dlouhých úvahách a výzkumech 
dospěl ke stejné teorii, jako vy. A tak zuřivě jsem vám oponoval 
jen proto, abyste tuto teorii neuveřejnil dřív, než ji prokážete 
v praxi, a než si tedy uvědomíte, jaké následky by mohlo mít 
zneužití praktického důkazu, který byste možná chtěl doložit."
   "Tak vy jste celou dobu věděl, že má teorie je správná?"
   "Jistě."
   "A věděl jste také, že jsem našel hledanou melodii, že ji 
mám nahranou a že si chci vyzkoušet její účinky tam v tom sále?"
   "Ano, to vše jsem věděl. A navíc to, že kdyby něco selhalo, 
může vás to také s velkou pravděpodobností stát život. Proto 
jsem se — opět s Billovou pomocí — ukryl v chodbě za zvukotěsnou 
kabinou. S pohlcovači zvuku na uších. No, a když jsem pak viděl, 
jak se to semlelo, musel jsem zasáhnou. Vypnul jsem aparaturu, 
na což ve zmatku zapomněl váš asistent Jim, a pro vás s hochy jsem 
zavolal ambulanci."
   "Ten Jim. Říkal: ‘Můžete se spolehnout, pane profesore.‘ A 
takhle zazmatkoval. Takže já vám vlastně vděčím za svůj život, 
doktore? Jsem vám skutečně velmi zavázán."
   "Ale, pane profesore, však já jsem se vás se svou opozicí 
také dost natrápil. O tom již nemluvme.
   "Díky, doktore — Spencere, mohu vám tak říkat? Vy mi říkejte 
Dicku!"
   "Jistě, ...Dicku. Víte, já jsem o tom přemýšlel již dost dlouho. 
Máme-li nějakou opravdu k r á s n o u věc, na příklad obraz, 
melodii, ale i tvar nebo souhru barev na obloze a podobně, tak 
nás tato věc svou krásou dokáže někdy uchvátit tak, že veškerou 
svou pozornost a myšlenky soustředíme pro tu chvíli pouze na ni. 
Kdyby však ta krása byla — nazvěme to tak — "dokonalá", tak se 
na ni bude soustředit celé vědomí, ona ho pohltí, a nejen jej, 
ale, co je horší, pohltí i celé podvědomí, nebudete mít již 
vědomí své bytosti, ale jen a jen vědomí krásy, uchvácení. Jenže 
vaše podvědomí tím přestane koordinovat důležité životní funkce, 
jako například — a zejména — činnost plic, částečně /protože to 
má také autonomní soustavu/ i srdce a dalších orgánů. Co je 
výsledkem? Smrt. — Takto jsem uvažoval a to mě dovedlo k tomu, 
abych přemýšlel také o možnosti praktického důkazu."
   "Ale to je přesně taková teorie, jakou jsem vytvořil já, 
Spensere! Také jsem pak probíral možnosti, jak získat důkaz. 
Napadlo mne, že by to mohla být melodie. Pravděpodobnost, že 
taková melodie existuje, že ji někdo složí, je velmi nepatrná. 
Ale vzhledem k tomu, že za tisíce let existence lidstva již 
bylo složeno nepředstavitelné množství různých melodií, říkal 
jsem si, že mám nějakou šanci. No, a taky jsem ji našel. Jak 
vy jste to nazval: ‘dokonale krásnou‘ melodii.
   "Tak nějak jsem o tom také přemýšlel. Jenže já jsem si, Dicku, 
dal úkol možná poněkud těžší: najít "dokonale krásný" obraz. Ta 
pravděpodobnost ‚je tu zřejmě menší. Ale přece jen se mi to podařilo! 
Víte, kde jsem se rozhodl hledat?! Soustředil jsem svou 
pozornost na Paříž. Mí asistenti pak hlídali zprávy z okolního 
světa. Ale Paříž, Paříž mne nezklamala. Našel jsem to, co jsem 
hledal. Víte, ten malíř nebyl vůbec nějaký vážený mistr, byl 
to takový skromný člověk, který se jen snažil vyniknout a

                           - 5 -

                                                 1384/82 FV SSM