|
Zůstalo po něm nepoškozené vozidlo se zásobou jídla, kyslíku
a výzbroj posílená "pro každý případ" o laserovou pušku.
Zajel jsem po chráněných místech ke svému úkrytu a zastavil u
hromádky kyslíkových lahví.
Teď už zbývalo jen čekat, až se ozvou záchranci. Vyšlou signál,
že naše — vlastně j e j i c h — volání zachytili a letí na
pomoc. Od té chvíle už nebude důvod, aby bránili modul. Mohou mne
pustit dovnitř a já budu zachráněn společně s n i m i !
Vzápětí jsem si uvědomil, jaká je to hloupost.
Jen si představte toto: Přijde někdo úplně stejný jako vy a řekne
vám, že jste jeho kopie a tudíž VAŠE práce, VÁŠ dům a VAŠE žena je
teď JEH_O! To budete samozřejmě považovel za absolutně nepřípustné
a začnete prohlašovat totéž. Stanou se z vás nepřátelé a vy ho
budete chtít odstranit z cesty. Ale i on se o to bude snažit...
A já jsem se dostal do stejné situace.
Bylo mi jasné, že se o n i budou do poslední chvíle snažit
ve svém okolí zničit vše živé. A žádný signál z vesmíru nic na tom
nezmění! Nehledě k tomu, že vlastně ani ten signál nebude. Při
útoku na loď se rozbila anténa dálkového spojení...
Zbývala mi už jen jedna možnost.
Už se nepamatuji na chvíli, kdy jsem začal říkat " o n i z
modulu" a začal je považovat za něco cizího. Ale pamatuji si dobře
okamžik, kdy jsem začal říkat " o n ".
Bylo to toho dne ráno, kdy přijel duplikát.
Probudil jsem se a pochopil, že neexistují jen mrtví dvojníci,
ale že jejich příliv bude pokračovat. Události se však seběhly tak
rychle, že jsem ani nestačil přijíždějícího považovat za svého ne-
přítele. Neobezřetně jsem se mu snažil vše vysvětlit...
To už se nesmí nikdy opakovat! Nikdy se už nesmím vystavit
takovému nebezpečí!
Jistě už víte,kam mířím...
Ano! Musím ho zlikvidovat, sebrat zásoby a čekat na dalšího!
Musím! Že je to nelidské? Vím to, ale nic jiného mi nezbývá.
O n je přece můj duplikát a já mám proto větší právo přežít!
Já jsem tu byl dřív!
Rychlý proud myšlenek se zarazil.
Vždyť myslím úplně stejně jako t i v modulu!
Stejně jako o n i považuji svoji osobu za tu hlavní, ne-
dotknutelnou a mající ta největší privilegia. Vůbec ničím se od
nich neliším!
Odsuzoval jsem je a zatím...
A tak sedím v písku a čekám.
Strach o život mi nedává už kolikátý den usnout. Zásoba kyslíku
se blíží k nule. Netrpělivě čekám, až přijede o n ‚ ale zároveň
se toho bojím. Budu opravdu muset zabít? Nejde to jinak? Třeba
dohodnout se?...
Nesmím spát. Mohl by přijet, pochopit situaci a využít ji ve
svůj prospěch.
Proto jsem vzal magnetofon určený původně pro setkání s
mimopozemšťany a svěřuji mu tento příběh.
Snad se snažím ospravedlnit svůj budoucí čin. Ale naštěstí
o n stále nepřijíždí. Často ho sice vyhlížím, ale marně. Příliv
dvojníků je u konce. Už žádný o n nebude!
Myslím si, že to tak bude lepší. Umřu, ale budu víc člověkem,
než t i v modulu...
+ + + + + + + + + + +
Vytrháván kolíček ze skafandru a utíkám k vozidlu. Magnetofon
položený na sklovitých hroudách písku se otáčí naprázdno.
Z radiostanice ve vozidle zaznívá ostrý signál. Konečně! Tak
jsem se přece jen dočkal! Přežil jsem toto peklo!
- 21 -
|