nebylo, tehdy to ještě byla frekventovaná šachta. Zrovna jsem 
si prohlížel pěkné pyramidy křemene, když mi na přilbu zabubno-
val štěrk. Překvapeně jsem se otočil po Petrovi a v tom okamži-
ku v chodbě zaduněly padající kopny a stojky. Netrvalo to dlouho, 
za chvíli bylo opět ticho.
- Ztraceně, někdo tu asi střílí. Že by tu byl ještě někde ží-
la?
- Petře, pojď ven! Já se tu nechci dát zasipat! Vykašli se na 
kasáky, jdem ven.... Asi jsem dost ječel. Nikdy jsem nebyl vel-
ký hrdina. Petr sebral bágl a pokrčil rameny.
- Teda ty jsi panikář...
Cesta zpátky byla horší – přelézat spadlou výdřevu nebylo příjem-
né. Oba jsme dobře věděli, že tohle nebylo obyčejný střílení. 
Naštěstí lezné oddělení bylo v pořádku. Dostali jsme se nahoru, 
až k poslední křižovatce Za ní bývá vidět světlý bod vstupu. 
Nebyl. Vyrazili jsme zběsile po překopu. V chodbě bylo stále 
více spadlé výdřevy a vody. Já už jsem dál nemohl, mé holiny 
nabíraly. Petr se vrátil za chvíli.
Jíl, ten jíl vyjel. Čertvíproč se to utrhlo.
- Petře, tys říkal, že se nám nic nemůže stát. Co budeme dělat?
Úplně mi ujely nervy. Chtěl jsem se v tom okamžiku tím jílem 
prohrabat.
- Mlč! - Někde tu je komín, větrák, tím vylezeme. Klid. Vrátí-
me se na první křižovatku. Vlevo a rovně to znám, prohlédneme