(na)prosté tichosti.
- Já taky
- Co se prohrabat tím jílem?
- To nepřichází v úvahu. Je toho nejmíň třicet metrů, jestli 
vyjel ten jíl, jestli spadlo ještě něco dalšího, tak možná 
až ke vchodu.
- Přece tu jen nechcípneme!
- Teď si chvíli odpočineme. Pak prohlédneme znovu tohle a spod-
ní patro. I když tam už jsem všude byl ...
    Kolem nás byla naprostá tma. Zhasli jsme lampy. Oba jsme du-
mali, jak se dostat z týhle šlamastiky. Koukal jsem přitom do tý 
černočerný tmy kolem sebe a hlavou mi táhly všelijaký myšlenky 
jako už tak na člověka přijdou v takový situaci. Začal jsem si 
čistit brejle. Jak jsem tak po nich rozmazával to bahno podšív-
kou kabátu, zdálo se mi, že v chodbě přede mnou je nějaký svět-
lo. Takový slaboulinký mihotání. Možná nějaký starý dřevo, ros-
tou tady na něm takový bílý houbičky. Šťouchl jsem do Petra.
— A hele... mohl by to bejt nějakej uranovej minerál, žejo. 
Pokud vím, není odsaď nic takovýho popsaný. To by byl prvoná-
lez.
Polk jsem poznámku o to, že tenhle prvonález už asi nepopíše.
- Nerozsvicej, řekl a zvedl se. Bylo slyšet, jak přilba zavadi-
la o nízký strop výklenku. Šel ke světlu. V tom okamžiku se sta-
lo něco neočekávaného – světlo se pohnulo. Pomalu a jistě se