v šerém přísvitu, který nahradil tmu. Chodba začala ostře stou-
pat a za zatáčkou jsem už uviděl spoustu roští, špinavou březno-
vou oblohu. Do šachty jsme šli odpoledne. Teď bylo sedm ráno.
     Odhrnul jsem trochu roští a vylezl na okraj jámy. Petr za 
mnou. Kosek od nás, na haldičce, bylo místo, z něhož už sluníč-
ko stáhlo sníh. Opatrně jsem tam doskákal.
- Člověče, dostali jsme se z toho, jsme venku!
Petr vypadal dost unaveně a spokojeně. Nabídl mi cigaretu, i 
když věděl, jsem nekuřák. Já jsem si ji vzal, i když jsem vě-
děl, že kouřit neumím. Pak už jsem jen seděli, koukali přes vr-
cholky stromů dolu, na naše město a bylo nám úžasně fajn. Vzpo-
mněl jsem si na nohu. Petr ji chvíli študoval a pak mi oznámil, 
že to je jen podvrtnutý. V ten okamžik mi ro bylo srdečně fuk. 
Chtělo se mi především spát. Probdělá noc, únava a vypětí uděla-
li své. Vím jen, že mě vzal na záda a nesl hlubokým mokrým sně-
hem, že mne nesl až k silnici, tam že mu za pět minut nebo za 
dvě hodiny zastavilo auto. Někde mě přeložil na autobus a pak 
že jsem ten poslední kousek od zastávky nějak došel. Nalil do mě 
čaj, trochu jsem se probral a sám vlezl do postele. Když jsem 
znovu probral, byl večer. Petra jsem našel v koupelně. Měl tam 
kafe a pil ho při vybalování a mytí vzorků.
— Já jsem myslel, žes ty baťohy nechal tam.
- No však, byl jsem tam odpoledne.
— I dole?