Jiří  K r t i č k a je velký zájemce o SF z dalekého Šumperka, 
studuje kybernetiku na MFF UK. V našem časopise dosud nepubliko-
val. Jeho povídka je velice sugestivní, s výrazným působením na 
čtenářovo vnitřní já.

. . . . VĚDĚT  ODKUD  PŘICHÁZÍME                               
                                          Jiří Krtička

    Mám vysvětlit původ mimoděk nalezených a dosud znepokojují-
cích věcí. Je jedna událost, která mi určila předat poselství. 
Nepřispívám stoupencům spekulací, kteří tuto minulost sice tuši-
li, ale nemohli ji dokázat. Projevilo se, že tyto zavrhované 
představy nehájily fikci.
  Mohu to říci, protože jsem objevil poklad minulosti. Na leti-
tém stolu přede mnou leží nepatrné ořechová skřínka s jemně od-
litými panty, jako schránka na stříbrný řetízek nebo prsten. Dů-
ležitý je její obsah, o jejím nálezu nebudu mluvit.
   Je v ní křehký svitek papíru, jenž je původcem mého dopisu. 
Vím, že každý překlad je vcelku subjektivní, ale já nemohu pochy-
bovat o tom, jak jsem mu porozuměl.
   Minulé kultura z biologických jedinců tu dříve nepochybně vze-
šla a sama minula, aby nám uprázdnila místo. Pyšná, cynická, pře-
sycená... Avšak před posledním jejím krokem s tváří plnou odcho-
du nelze než poklonit se.
   Poznala, že splnila svou délku na cestě a že dál by se stala 
pouhou překážkou s city nevímkde. A zatím netuším, jak ve svůj 
úděl vejdeme my, až přijde čas...
   My, ještě barbaři, se přehnali přes její hlavy, zatímco ona, 
opuštěná v nás i v sobě, uvěřila, že s dobou se uskuteční v našem 
pokračování . . .

                               I
   Je to takový pocit, zvaný dotek pohledu na řasách. Měl jsem 
dojem, že jsem ho cítíval věčně. Neboť jsem byl věčně mrtvý, ane-
bo spíše nenarozený nikdy. Vnímal jsem myslí, jak mnou prochází 
hlína, povzdechy, myšlenka, prostor. Bylo mi krásně, protože jsem 
nebyl překážkou. Jenom vlákýnkem v proudu času. Natolik spokojen, 
že jsem cit upnul k jediné jistotě. Zůstanu. Nepohnu se...

                               II
   Přeci jsem otevřel oči. Byl to oslepující úkaz. Tehdy jsem po-
chopil, že kdysi jsem očima pohlcoval světlo, že někde daleko vza-
du leží odhozený plášť minulosti. V neukončeném ději vystoupil z 
neurčitých vzdáleností Rembrandtův obraz Vzkříšení Lazara. Ve žha-
vých mlhách šlo vytušit jen jakousi pevnou, hluboce naléhavou sí(lu),