pravou chodbu.
Z křižovatky jsme odbočili doprava. Na každé rozrážce jsme se 
rozdělili: Petr doprava, já doleva. Napotřetí jsem měl štěstí. 
Komín. Měl jsem ohromnou chuť vzít roha a dostat se z té zatra-
cené díry. Vrátil jsem se až z druhého žebříku.
- Je tam vyjetý syp, zatím nemůžu dál, hlásil Petr.
- Mám ten komín.
- Fajn, řekl jen a vytáhl cigaretu.
Žebříky v komíně držely, lezlo se dobře. Komín ale vedl jen na 
další patro.
- Jo, z tohodle patra je ten větrák.
A taky že jo, byl tam, jak Petr věděl. Jenže co Petr nevěděl 
bylo, že ten větrák je vrt o průměru patnáct centimetrů.
— Klid, kolego, budeme hledat dál. Bude to O. K.
Zapaloval si další cigaretu. Ruce se mu třásly, průvan mu zha-
sínal sirky. Až napotřetí se mu to povedlo.
- Měl by sis je šetřit, kdoví jestli ještě nějaký vvkouříš... 
- Drž hu-, kousl se do rtu. - Prohlédneme to tu znova.
    Na horním patře už nic nebylo. Prohrabali jsme se  za ten syp, 
ale byla to jen zbytečná ztráta času. Slezli jsme dolů. Petr 
celou dobu mlčel. Mlčel jsem i já. Asi únavou. Sedli jsme si 
v jednom z výklenků, jaké se dělají při ražení.
- Řekls někomu, že sem jdeme?, zeptal se Petr.
- Chtěl jsi, abych to nikomu nevykládal, vypařij jsem se v na(prosté)