PERMONÍK

     Touhle povídkou bych chtěl vlastně poděkovat Petrovi, pro-
tože nebýt tehdy jeho, asi bych žádnou povídku už nikdy nenapsal. 
Leda tak epitaf, ale pochybuju, že by ho kdy kdo četl. Tam dole 
je přeci jen trochu vlhko na to, aby papír vydržel, dokud někdo 
nepřijde. Nehledě na to, že cestou dolů známe asi jen my dva, 
Petr a já, pochopitelně kromě n ě j ...
     Totiž stará cesta na spodní patro Kryštofa je dneska zcela 
zlikvidovaná. Zatarasilo ji pár set kubíků kamení, jílu, polen 
z výdřevy a podobná svinstva. Pamatujete se na to zemětřesení 
v Čechách! Domorodce to potěší, zvláště když je malé, sám včera 
zažil, jak se mu zhoupl lustr a navíc se dozví, že ‚‚ podle 
sdělení pracovníků Goefyzikálního ústavu ČSAV nám žádná vážněj-
ší nebezpečí nehrozí.´´ To se ví, že nehrozí, když člověk sedí 
doma a kouká na televizi. To mu leda přeběhne pár pruhůb přes ob-
raz, Jenže já byl v tu dobu zrovna s Petrem na tom Kryštofu.
   Jestli to tam neznáte, je to starý důl v revíru Sandenberg. 
Cín se tam kope už třista let, je to profáraný až hrůza. Od 
prvních stařin až po deset let staré prospekční chodby. 
Kryštof byl ražen na místě starého důlního díla asi před šede-
sáti lety. Pak byl opuštěn. Před dvacíti lety se tam pokoušeli 
obnovit těžbu, ale to, co tam našli, mělo spíš význam pro mine-
ralogy než horníky a pro nerentabilitu to zavřeli. Když ale sbě(ratelé)