Stránský však, porozuměv mu, uzřel na něj přívětivě své velké, mo-
dré oči a doložil:
- Nejsou sám. Je mnoho těch, kteří myslí, že bude ještě hůř, než-
li je.
- A zrovna ti nejučenější, vpadl do řeči Dvořák.
- Mají na mysli literární umění, jak je v Angličanech, ve Fran-
couzích i teď v Němcích, a co naše proti tomu je. Nevím, věří-li 
Neff jako my —
- Ano, přisvědčil Stránský ne bez trpkosti, — a jiní ještě míň. 
Jako tuhle onen. Seděl tu, byli jsme tu smi dva a hovořili 
jsme o scifilistických důležitostech. A vtom pojednou se zadíval 
na ty staré knihy, – Jiří ukázal a knihovnu Sci-fi klubu v po-
zadí, v stín už se halící. Byloť pozdě odpoledne a mnoho světla 
sem do kanceláře Hvězdárny nepřicházelo. Jen Jiří ve svém hnědém 
saku, límce v týle vysokého, byl v plnějším světle, poněvadž stál 
opodál zamřížovaného okna. Chvilku se tak dívá a pojednou povídá: 
Podívají se, co bývalo. Tenkrát se naši spisovatelé všem svou 
učeností vyrovnali. Ale teď! Zhasínáme. My jsme ti poslední fa-
noušci!
     Zbyšek a všichni ostatní, kdo tu byli, Dvořák, Jindra, Mer-
 tin i Pepa byli zaraženi. Zraky jejich dychtivě utkvěly na Jir-
kovi, co ten na to. On se usmál, pak pokračoval:
- A já na to hned: Ne doctissime, my jsme ti první fanouškové.
                                                    - red -