začalo vzdalovat do chodby. Petr šel za ním. Už byl podle sluchu 
asi deset metrů ode mne, když jsem si uvědomil, co se děje. 
Otupěle jsem se zvedl, sebral oba baťohy a šel za ním. Šli jsme 
překopem, klopýtali jsme přes stojky, odbočili jsme a Petr roz-
svítil. Byli jsme nad lezným oddělením. Světlo zmizelo. Začali 
jsme se spouštět dolů. Klouzali jsme po žebřících, nečekali, 
až z každého první sleze, nevšímali si kymácení nastavovaných. 
A přitom jsme žádný důvod ke spěchu vlastně neměli. Vlastně žá-
dný důvod k tomu, abychom někam lezli. B ylo to čistě automatic-
ké, spontánní.
    Sotva jsme byli na spodním patře, Petr opět zhasl. Čekali 
jsme. A světlo opět přišlo. Nebo tam bylo pořád, jen jsme je 
neviděli. Vedlo nás příkopem, slednou, odbočilo na druhé a tře-
tí rozrážce...
- Au, bacha, vykřikl Petr. Rozsvítil. Za třetí rozrážkou nebyla 
chodba, jen slepý výklenek. Koukali jsme na čelbu. Pod jehlič-
kami sádrovce bylo vidět vzorkařské značení. Výklenek jako de-
set nebo dvacet stejných, které jsme v této chodbě minuli. 
Ale světlo sem odbočilo! Petr začel oklepávat čelbu palicí. 
Znělo to jako každá skála, ale odpadající kameny zabubnovaly 
na podlahu.
- Šibik! Odhrabávali jsme rukama štěrk. Pod ním byly dva plechy, 
zakrývající úzký komín. Dole bylo vidět chodbu. Tak pět, osm 
metrů. Shodili jsme baťohy. Petr mi ukázal, jak se mám zapřít