9.

tmavá, věděla o mně. Bleskem se vzpřímila a čelila mi neproniknu-
telným pohledem. Obě ruce vězely v kapsách starého županu.
     „Copak, že házíte sklo do toho koše?" zeptal jsem se jí.
     Neodpověděla, je se na mě dívala.
     Otevřel jsem poklop a tam, docela na dně koše, jsem zahlédl 
roztříštěné zbytky brýlí. Bylo mi jí líto.
     „Promiňte, nevěděl jsem, že se vám rozbili. Máte náhradní?"
     „Nepotřebuji náhradní," odpověděla. Zvuk jejího hlasu mě 
zarazil. Nebylo v něm zabarvení, takový jednotvárný, strojový hlas 
to byl. Nebudu potřebovat brýle," dodala.
     "Vy ale máte pohřební řeči," předstíral jsem bodrost, ale vy-
znělo to ploše. "Za pár dní vás pustíme a budete zas jako ryba."
     Její pohled se nezachvěl, utkvíval na mně bez pohnutí.
     "Ano," řekla. "Budu jako ryba. Nebudu potřebovat brýle."
     Pojednou se její oči zahleděly do dálky, zdálo se, že mne ne-
vnímají, jako bych tu nebyl. "Promiňte, volají mě," řekla letmo 
a odcházela pružným vláčným krokem.
     Tohle už nebylo náhodné, tahle žena byla jiná paní Pospíši-
lová, než kterou jsem znal. Také její dcera si toho všimla.Při 
poslední návštěvě si mi postěžovala, že se babička ani jednou ne-
poptala po dětech a že odpovídá jenom ano a ne. Jako kdyby doce-
la ztratila zájem o rodinu. Mladá přitom plakala.

     Víte, rakovina dokáže roztodivné kousky. Někdy umí čekat ce-
lá léta, než udeří, a jindy zas uhodí rychle a nemilosrdně a v ně-
kolika týdnech je konec. Proto mě dočasné zlepšení a návrat chuti 
k jídlu u pacientky nepřekvapovaly. Nakonec ani to ne, že nádor 
v břiše zmizel. Značně zesílila a útvar se dal hůře hmatat, mys-
lel jsem si.
     Více mě překvapilo, jak se změnila duševně.
     Řekl jsem, že si nikoho v ústavě nevšímala. To není docela 
přesné. Protože si našla dva společníky. Trávila s nimi celé ho-
diny a byli to společníci, jaké bych u ní nikdy nebyl čekal. Sta-
rý Makovec a mladý Špína.