|
5.
dejte pozor, ale nemůže — hrůza před propastí a strach před vý-
směchem mu svazuje hlas.
Netušil jsem nic, když jsem před měsícem držel v ruce růžový
a měkký kousek tkáně, který náhodný dotek vyloupl z hnízda v žalu-
deční stěně. Na histologii z ní nebyli moudří. Tvrdili, že jde o
tkáň z netypických nervových a svalových buněk, netypických, ale
dobře rozlišených, rozhodně tedy ne nádorových. Mechovitá pavučina,
která vystýlala dno ložiska, jsou prý výběžky těch nervových
buněk. Zároveň se všichni shodovali, že takové buňky nikdo a nikdy
v lidském těle neviděl. Byli velice zvědaví, co a jak, ale nechtě-
li nám věřit, když jsme pověděli pravdu. Pod mikroskopem to byly
velké měchýřovité obludy s bublinovitou protoplazmou, ve které
plavaly zbytky původních nádorových buněk – tak nám to popsali.
Věděli jsme, že nádory dovedou — a hezky rychle —měnit bu-
něčnou strukturu tkání, ale zároveň nám bylo známo, že se vždyc-
ky drží alespoň základních strukturálních typů. Tenhle nádor buň-
ky nezměnil — ten je přímo hltal. Vrtalo nám to hlavou.
Stará paní Pospíšilová, kterou, jsme tehdy operovali, se za-
čala nápadně lepšit. Již druhý den po operaci jsme mohli vysadit
infuse. Ten den totiž přiběhla sestra a vzrušeně oznámila, že pa-
ní Pospíšilová chce normální stravu. „A tekutou nechce, pane dok-
tore, říká, že na takové blafy není zvědavá." Trochu se při tom
červenala.
Měl jsem tehdy zrovna nějakou práci a zlobilo mě, že na mne
chodí s takovými lapáliemi, když ví, co a jak.
„Tak jí, k čertu, dejte, co chce, tady se stejně nedá nic
zkazit," řekl jsem nakvašeně.
Paní Pospíšilová byla vdova po důstojníkovi. Drobná stará dá-
ma důstojného chování, velmi statečná a velmi milá. Vždycky jsem
měl dojem, že nás prohlédla. „Mě můžete říct pravdu, doktore, já
něco snesu," říkala. „Děti jsou, chválabohu zaopatřené, tak jim
aspoň stará bába nebude překážet." Opravdu, měla pro strach udělá-
no.
Nedalo mi to a šel jsem se na pacientku ještě ten večer po-
dívat.
Seděla polovzpřímeně a četla knihu.
|