20
Vzpomínáš na to buněčné vazivo z prvního vzorku ? Jakási nervosvalo-
vá tkáň. Snad to zachraňuje život těm, které to napadlo, ale .."
     "Ale ?"
     "Ale to, co přežívá, už není paní Pospíšilová, děda Makovec 
a mladý Špína. . ."
     "Kdo tedy ?"
     "Kdo tedy ?"
     Pokrčil rameny. "Vkaždém případě se my dva budeme muset mít 
na pozoru. . ."
    Najednou mi připadalo, že jsme dvě loutky ve fantastickém fil-
mu, který se rozvíjí okolo nich a zároveň je unáší jako potok stéb-
lo slámy. Dal jsem se do smíchu., smál jsem se a smál. Potom jsem 
se rozkašlal, jak mi vnikl do hrdla kouř. To Karel mi strkal do 
úst zapálenou cigaretu a stavěl zároveň na stůl skleničky. Nalil 
a řekl : "Vypij to, pro uklidnění," poplácal mne po  zádech. "Tak 
se jen vzpamatuj, starouši. . ."
    "To, jak jsi říkal, abychom na sebe dali pozor, to byl ovšem 
jen vtip. . ."
    Zavrtěl hlavou. "Žádný vtip." Zavrtal se do mne očima. "Za-
tím jsme v tom, chválabohu, jen my dva. Rozumíš ? Ostatní O ni-
čem nemají ani páru. A je to dobře. Někdy je výhodné vědět co nej-
míň."
   "Ale o tomhle přece nemůžeme mlčet," zvolal jsem. "Je třeba ty 
tři odizolovat a informovat veřejnost. Protože nejsou-li to oni, 
rozumíš, pak, pak. . ."
   Nenechal mě domluvit. "Nebylo by to k ničemu". Nemělo by smysl 
ztrácet čas přesvědčováním psychiatrů a úředních míst zatímco by 
se TO šířilo dál. . ."
    Zaúpěl jsem v zoufalém souhlasu.
    "Kdybychom alespoň věděli, kde to má původ. . . odkud se to 
vzalo . . . a proč to tak fantasticky rychle roste ?"
    "Je nepochybné, že především jsou ohroženi nemocní zhoubnými 
nádory. Tam má tohle růžové syncytium nejlepší podmínky. Prošel