4.

dvou protézách i tancoval. Naději však opět přiškrtil strach. 
Budeš mrzák, mrzák, říkal mu.
     „Neměla bych ti to povídat, ale když prej nepodepíšeš, 
kdoví jestli...
     Nechtěl, aby dopověděla a přerušil ji. Tlak na hrdle povolil.
     „Tak dobrá, mámo, vždyť je to jedno."
     V matčiných očích zasvitla naděje.
     „Já věděla, že budeš rozumnej, Jaroušku, je to jen pro tvý 
dobro... Chvíli se hrabala v tašce, nemohla pro slzy najít for-
mulář. Konečně jej položila na stůl a několikrát uhladila drsnou 
rukou. „To bude táta rád, ten bude rád," drmolila radostně.
     Ale Jaroslav klesl do polštářů, strach zmizel. Zaplavil ho 
nesmírný klid. Téměř se usmíval, když odsunul papír pevnou rukou.
     „Ne, nenechám si vzít tu nohu. Všechno dobře dopadne, mamin-
ko."
     Hodiny, na zdi ukazovaly čtrnáct třicet.

IV.

     Ze zápisníku doktora Nahodila:
     Je hrozné vědět, že strach před směšností je silnější stráž-
ce tajmství než všechny zákoníky. Je hrozné vědět, že za to, co 
tu píši, bych se v nejlepším případě ocitl na psychiatrické kli-
nice.
     A ostatně nevím, co by mi pomohlo, kdybych promluvil. Je 
to jen mezi nimi a mnou, jejich oči se za mnou otáčejí a leží 
mi v zátylku, kdykoli se otočím...
     Píši to ve služebním pokoji a venku je tma. Tma a déšť. 
Chvílemi se okenní tabulky otřásají jako zmoklý pes. Vždycky se-
bou trhnu při takové náhlé spršce. A napínám uši. Ale chodba ven-
ku je klidné, kdysi, za starých dob, tudy chodívali mniši s ruka-
ma sepjatýma růžencem a hlavou plné mlhavé víry, Já nemám ani tu.
     Několik desítek let žijeme ve stínu radioaktivních mračen 
a nějak jsme si přivykli myšlence na hromadnou zkázu. Ale pak 
se stane, že člověku najednou spadne páska sebeklamu z očí a 
on vidí, že stojí na břehu propasti. Rád by zavolal na ostatní,