12
     "Co nám to vyvádíte, mládenče ?" řekl jsem mu.
     Otočil po mně oči, ale věděl jsem, že nic nevnímá.
     "Ne—ci o—pe—o-vet, ne—ci o—pe—o—vat," blábolil ospale.
     "V pořádku," řekl jsem konejšivě a šel se mýt, protože Karel 
právě přicházel. Myli jsme se, proklínajíce v duchu neohrabanost 
toho chuligána, která nás stála nejméně hodinu potřebného spánku.
     Tržná rána probíhala napříč téměř přes celou šíři stehna nad 
kolenem. Nebyla poraněna jen kůže a podkoží, ale i sval. Když jsme 
čistili ránu a zastavili krvácení, začali jsme revidovat její spo-
dinu. Byla to dobrá příležitost, abychom, se přesvědčili, jak to se 
Špínovým sarkomem vypadá.
     První, co nás překvapilo, byl naprostý nedostatek zánětlivé-
ho pochodu, jakým jsou obvykle doprovázeny nádory, které prorůsta-
jí do okolí. A tady nic. Koleno mělo jen o málo větší objem, než 
to druhé, zdravé, zdálo se mi dokonce, že otok, který jsem pozoro-
val před týdnem, oplaskl a resistence se zmenšila. Nemohl bych na 
to ovšem přísahat, protože jsem v té době pracoval na ženském od-
dělení a k mužům se dostával jen příležitostně, o službách. Ale..
    Tentokrát to uviděl první Karel.
    Jeho krátkozraké oči nervózně zamžikaly. Pohlédly na mne sil-
nými skly a sklopily se. Sledoval jsem jejich pohled.
    Tam, kde v hloubi rány tupý konec skalpelu rozhrnoval svaly, 
lesklo se cosi, bělalo a růžovělo. Ale nebyl to jen malý oválný 
kousíček, nýbrž celá tkáň. Zmizely svaly, šlachy a kost, pod sla-
bou vrstvou kůže a podkoží zářila duhovou barvou perlorodky ona 
kompaktní, pružná a měkká tkáň. ... I tady se mi pod prsty chvě-
la ta rosolovitá, cukající masa nekrvácející, ale nesporně živé 
hmoty, ve kterou se proměnilo stehno mladého Špíny....
    Když jsme se vzpamatovali, vzali jsme kousek na histologické 
vyšetření, ale sami jsme neměli pochyb. To, co jsme před čtrnác-
ti dny objevili v břiše paní Pospíšilové, rostlo právě tak čile 
na sarkomu mladého Špíny....
     Štěstí, že jsme byli bez instrumentářky – tak jsme o celé té 
fantastické shodě věděli jen my dva. Zřízenec totiž musel odsko-
čit ke dveřím, do kterých začal kdosi bušit. Rány duněly v divokém