8.

     „A vy jsme při operaci viděli jen povrch, nepodívali jsme 
se dovnitř žaludku. Víš, jaký já mám dojem?"zeptal se náhle. „Jako 
kdyby to, co tam zůstalo — ten nádor požíralo..."
     „No dobrá," pokusil jsem se o vtip. „Jen do toho. Ať to seže-
re nádor a ty pak shrábneš Nobelovu cenu. Karle," zvolal jsem, 
"tu babku i tebe ten nádor žere. Tak ji otevřeme znova a budeš mít 
pokoj."
     Zamyšleně mě pozoroval.
     „Mluvil jsem s ní," řekl tiše.„Nechce — odmítla stručně a jas-
ně, vysvětlil jsem jí, že by to byla opravná operace a řekl jsem 
jí, že jsme se ji v tehdejším stavu..."
     „Před čtyřmi dny," šeptl jsem ironicky.
     „...neodvážili operovat v tom rozsahu, jak bylo nutné."
     „A ona?"
     Karel ztěžka vstal ze židle a přistoupil k oknu. Sáhl do kap-
sy a zapálil si novou cigaretu od hořícího špačka.
     „Řekla mi, abych si hleděl svého. Jak mě slyšíš. A dále, že 
prý není dobře, když někdo strká nos do věcí, na které nestačí."
     Hvízdnul jsem.„Prosím tě..."
     Přikývnul a přitiskl si obě ruce na spánky. „To není všecko. 
Zakazuje prý si napříště veškeré léčebné výkony, které si ona sa-
ma nevyžádá..."
     „Zatracená bába, to bych ji ale hnal..." vyhrkl jsem.
     Zadíval se na mne polozamyšleně a poloúčastně. Pak sklopil 
oči.
     „Nemohl jsem," zašeptal. Bylo mi ho v té chvíli líto.
     „Proč?"
     „Protože jsem z ní měl strach," řekl tiše.

     V následujících dnech se paní Pospíšilová zotavila tak, že 
ji její příbuzní nemohli poznat: čila a pružně se pohybovala chod-
bami, jako kdyby omládla o dvacet let. Její pohyby sršely silou a 
zdravím, ale nezdálo se, že by jí to zlepšilo náladu. Na svou sou-
sedku, s níž ležela na pokoji, nepromluvila a ani jiných pacientů 
si nevšímala.
     Jednoho dne jsem ji přistihl, jak něco hází do koše na odpad-
ky na chodbě. Třebaže jsem kráčel potichu a chodba byla poměrně