2.
ale jinak byl růžovoučký a hladký, jako právě snesené vejce.
     „Zůstalo mi to v ruce," řekl omluvně.
     Operatér vzal široký hák a odsunul horní okraj rány. Pod 
pravým žeberním obloukem, kam zasahovaly tuhé jazyky smrti až 
k játrům, se ukázala mělká oválná jamka. Její dno přesně odpo-
vídalo kousku, který držel druhý lékař v ruce, ale nekrvácelo.
     „To jsem blázen," zabručel operatér.
     Dno oválné jamky bylo pokryto jemňoučkým pavučinovitým vlák-
něním. Jen obtížně se to dalo setřít tamponem.
     „Jako podhoudí, že?" řekl narkotizér.
     „Vezmeme to na histologii," řekl operatér, když se přesvěd-
čil, že jinak je břicho čisté.
     Hodiny ukazovaly čtrnáct třicet.

II.

     „Jste přece ještě pašák, dědo,“ řekl lékař. „A nechcete 
umřít."
     „No to jistě ne."
     „No tak nám to podepište a máte pokoj."
     Dědovi to zacukalo ve tváři, šedými očky na okamžik utkvěl 
na formuláři a pak se zadíval na znetvořenou ruku. Ležela mu na 
stehně, těžká jako náhrobní kámen. Nestvůrně zduřelé prsty vyční-
valy jeko špalíky z bochánku zápěstí, a otok se šířil až k lokti, 
k růžové jizvě právě zhojené rány.
     „Tak co, pane Markovec, dáte si říct?"
     Děda se prohnaně usmál.
     „Což o to, jenže jak to mám podepsat, když nehnu prstama?"
     Lékař si povzdechl a pohlédl na mladou ženu. Stala u peles-
ti postele a měla červené oči.
     „Ale tatínku, vždyť stačí, když to napíšete levičkou, že, 
pane doktore?" Lékař přikývl.
     „Samozřejmě, tady to podepište a máte pokoj?"
     Stařík povzdechl a pokrčil rameny. „Tak to sem tedy dejte," 
řekl odevzdaně.
     Lékař odšrouboval plnicí pero a s úlevou je vsunul do na-
stavených prstů levičky. Dcera hlasitě vzlykala.