|
16
Vyprávěl jsem to Karlovi, když jsme druhý den nato jeli z ne-
mocnice jeho autem. Neříkal nic. Tu jsem zahlédl, jak na nás ně-
kdo mává z chodníku.
Stál tam Nekola.
Byl sychravý den a šedá mračna jako by sestoupila na zemi. Oko-
lo stromů ovíjela hejna ptáků neviditelná klubka. Nekolovy tlusté
tváře zbrunátněly.
"No to je dost, že mě taky jednou svezeš v tom svým kadilaku,"
funěl, usedaje na přední sedadlo.
Po chvíli se ho Karel zeptal jakoby náhodou.
"Tak co, jak pokračuje melanom ?"
Už tři týdny se oddělení bavilo Nekolovým zápasem o dědu Makov-
ce. Usměvavý tlouštík mobilizoval všechno dosažitelné dědovo pří-
buzenstvo, aby mu ho pomohli přemluvit, ale nebylo to nic platné.
Uzavíraly se sázky, kdy děda podlehne nebo odejde.
Dočkali jsme se překvapení.
Nekola otočil lesklou tvář k řidiči "Nijak," řekl.
"Jak to, nijak ?"
Teď zase Nekola vychutnával účinek překvapení. Pohodlně se roz-
valil a posunul myslivecký klobouček do čela.
"Po česku řečeno, proces se zastavil."
Brzdy zaskřípěly, jak na ně Karel prudce šlápl.
". . . hergot, myslel jsem ten melanom a na auťák," bručel
tlouštík. Auto stálo u chodníku v aleji vilové čtvrti a pod stro-
my bylo toho listopadového odpoledne šero. Neviděl jsem Karlovi
do tváře.
"Jak to, proces se zastavil, co je to za blbost ?" zeptal se.
"Jak to ? Tak to," řekl Nekola. Vytáhl zlacené cigaretové
pouzdro, otevřel je, nabídl Karlovi i mně, a když jsem odmítl, za-
klapl je a stejně pomalu si je zasunul do kapsy. Zapálil sobě i
Karlovi, zadýmal a naklonil hlavu dozadu. Nejraději bych ho po-
padl za ramena a pořádně s ním zacloumal.
"Otok předloktí vymizel a pohyblivost je normální. Žádné
|