3.
     Děda se nahnul nad formulářem a nasadil pero na místo, kte-
ré mu lékař označil.
     Najednou ztuhl. Pomalu vztyčil hlavu, jakoby naslouchal. 
Oba, lékař i dcera, otočili hlavy ke dveřím, ale nic neslyšeli. 
Jen známé zvuky, přecházení za dveřmi, tichý hovor pacientů na 
chodbě, vzdálený řinkot nádobí z kuchyňky.
     „Tak copak je, dědo?" zeptal se lékař, sotva ovládaje ne-
trpělivost. Tohle už trvá týden, na mou věru, nejraději by toho 
starého vyhodil. Má přece nejvyšší čas — melanom nečeká. „Tak co 
je vám?"
     Starý se k němu otočil, jako kdyby se probouzel z transu. 
Na očích mu ležela mlha, byly kalné jako podzimní ráno.
     „Nedám si vzít tu ruku," pronesl zvadlými ústy zřetelně a 
jasně. Vráska nad nimi se prohloubila. Byla to odhodlaná ústa.
     Hodiny nad dveřmi pokoje ukazovaly čtrnáct třicet.

III.

     „Musíš bejt rozumnej, Jaroušku..."
     Matčin hlas k němu doléhal přes mlhu slz, cítil, jako se mu 
stahuje hrdlo. Věděl, že to, co po něm chce, je rozumné a v hlou-
bi srdce věděl i to, že nakonec podlehne matčiným slzám a strachu. 
Vlastnímu strachu, protože ten v něm rostl už měsíc právě tak ja-
ko to hrbolaté a necitelné, co mu hlodalo nad kolenem a vysílalo 
nahoru, do beder, tupé signály bolesti.
     „...Před rokem se tě ani nezeptám a podepíšu to sama, ale teď, 
když už seš plnoletej, musíš podepsat sám..." Znělo to k němu zá-
vojem slz, které ani nestíral.
     Snažil se přivyknout myšlence, že už nikdy nepoběží po zele-
ném trávníku s míčem, který se mu drží u nohy jako skotačivý pes, 
zatímco se bariéry otřásají povzbuzováním fanoušků. Ne, tohle te-
dy už nikdy ...
     Ale mámo, vždyť vím, co mám dělat, chce říci, ale z hrdla ne-
vychází ani slovo. A dál zní matčin hlas:
     „Dělaj prej teďka takový krásný protézy, jako živý jsou, pan 
doktor mi to povídal. Naučíš se na tom chodit, že se to ani nepoz-
ná..."
     Vzpomínal si na tu knížku o beznohém ruském letci, který na