11 
Špína vyvaloval oči a každou chvíli si vjížděl rukama do husté 
kštice. Když se k nim někdo přiblížil, zmlkli a vyčkávali, až pře-
jde. Bylo to vlastně komické, vypadali jako členové spiklenecké 
bandy a ostatní na ně vrhali polozvědavé a polopobavené pohledy. 
Ale oni si toho nevšímali. A mně nepřipadali vůbec komičtí.

    Měl jsem službu s Karlem. V nemocnici byl klid, a tak jsem u-
snul polooblečen, s časopisem na tváři, ve služebním pokoji. Pro-
budil mě pocit, že něco není v pořádku a hned poté zazvonil tele-
fon.
    "Pane doktore, prosím vás..." ozval se hlas sestry z mužského 
oddělení.
    "Co je ?"
    "Mladý Špína se zranil..."
    "Co je s ním ?" vyhrkl jsem netrpělivě.
    "Rozrazil si nohu a nechce se dát ošetřit..."
    "Hned tam běžím — zavolejte doktora Náhlovského," a práskl 
jsem sluchátkem o vidlici.
    Podle líčení sestry šel Špína na záchod a v rozespalosti upadl 
a rozrazil si nemocné stehno o ostrou hranu ústředního topení. 
Místo aby si dal ránu ošetřit, odbelhal se zpátky na pokoj a tepr-
ve odtamtud znepokojení pacienti zavolali sestru. A potom začal 
bengál. Mládenec zarputile odmítal ošetření a sestra musela zavo-
lat kolegyni a zřízence, a tak ho doslova odnesli na sálek. Brá-
nil se prý jako tygr.
    "To bych nikdá neřekl, že ten kluk má takovou sílu," mumlal 
zřízenec a stíral si pot z čela svalnatým předloktím.
    "Ten nám dal."
    Nechápal jsem sice, jak mohl ten drobný mladíček vzdorovat 
jeho mocným svalům, ale neřekl jsem nic.
    Na sálku ležel, připoután ke stolu, mladý Špína. Byl klidný. 
Vytřeštěnýma očima pozoroval strop, ale jinak se nehýbal. Dostal 
předtím značnou dávku ataraktik a na otázky neodpovídal. Nad pra-
vým kolenem zela velká tržná rána. Právě tam, kde je ten nádor, 
pomyslel jsem si znepokojeně. Nejlepší by bylo, amputovat hned 
a bez ptaní. Ale zahnal jsem tu bezbožnou myšlenku.