Fanziny
Digitalizované fanziny        Souvislosti        Seznam fanzinů        Obálky fanzinů        karel506@post.cz        Navštivte nás na Facebooku  
 
první strana předchozí strana na úvod fanzinu další strana poslední strana
                                15

    "No jo, jenže já mám strach."
    " Z čehopak ?"
    "Bojím se, pane doktor, že ho zavřou do cvokárny."
    "Do cvokárny ?" podivil jsem se.
    "Jo. Víte, von v poslední době tak divně mluví . . . " 
Uvědomil jsem si, že ho byla navštívit po té jeho nehodě, hned rá-
no, kdy byl ještě chlapec zpola omámen tišivými prostředky.
    "To nesmíte tak brát, paní Špínová," konejšil jsem ji."Když 
má v sobě člověk tolik léků, tak mu to začne někdy mluvit víc, než 
je třeba."
    Upřela na mne ustaraný pohled.
    "Víte, vono to ani není v tom. Ten kluk se nikdá dobře neučil 
a najednou vám ze sebe začne sypat spoustu čísel a takový ty div-
ný názvy, až člověku jde hlava kolem. . .
    "Ale jděte. . . "
    "No, já jsem jenom vobyčejná ženská, ale to vím taky, že je je-
nom jedno slunce a ne dvě — a hnedle bílý a červený k tomu . . ."
    "Červený slunce ?" vrtěl jsem hlavou.
    "Jo, pořád se po něm sháněl. Jak to prej, povidá, že tu svítí 
jen takový slabý slunce. Říkám mu dyť je podzim, Jaroušku, jaký 
by tu mělo bejt jiný sluníčko, že jo . . . jako s malým harantem 
jsem s ním mluvila, na mou duši. A tu zase von — dyť v tuhle dobu 
má být na obloze prej i to červený — Ache, Achenar nebo tak nějak 
mu říkal. . . zkrátka nebyla s ním kloudná řeč. . . "
     Nevěděl jsem, co na to říci, ale ona si mne nevšímala a pokra-
čovala v lamentaci.
    "A jak to prej, že sou tu takový bledý lidi, povídá. Já na to, 
no to víš, chlapče, nemocnice. Ale von zase, to maj bejt růžový, 
všichni maj bejt růžový — div se na mně nerozkřik, parchant je-
den . . ."
   Utěšil jsem ji poukazem na následky operace a narkózy, ale ona 
jen potřásla hlavou a když odcházela, plakala.