22 
magické, trochu namodralé světlo. Kráčel jsem k němu, přitahován 
a odpuzován nevysvětlitelnou hrůzou, lákán a váben jako tažný pták 
světlem majáku, jako bezmocný hmyz, otloukající si křídla o roz-
pálené sklo lampy. . .
    Nahlédl jsem dovnitř.
    Pokoj byl ponořen do tmy. Jen čtverhranné oko televizoru zá-
řilo bleděmodrým světlem a tři tváře s třemi páry nehybných lesk-
lých očí vytvářely ve tmách bledé kameje. Nehybné a strnulé.
    Televize ve tři hodiny v noci ?
    Ale nebyla to televize a nebyli to obyčejní diváci. Nad mod-
ravou rovinou zářilo modrobílé slunce. Daleko nad obzorem zapada-
lo druhé, narudlé jako rubín, klesající do vody. Vpravo se tyčily 
shluky fantastických staveb. . . 
    Musel jsem se opřít o rám dveří, v hlavě jsem měl kolotoč. 
Barevná televize — a tady ?
    Ti tři mě nevnímali. Jejich pozornost byla upřena na obrazov-
ku, k té podivné krajině.
    Pojednou jeden — poznal jsem v něm dědu Makovce — vstal, na-
hnul se nad televizorem a pak se ozvalo cvaknutí.
    Obraz vystřídalo nitro obrovské, bíle opaleskující koule. By-
la prázdná, jen uprostřed se tyčila hromada něčeho, co mohlo — ale 
nemuselo — znamenat surrealistovu představu dalekohledu. U hroma-
dy se cosi pohybovalo.
    Nedovedu popsat vzhled tohoto stvoření. Snad ještě nějspíš se 
podobalo obrovské mořské hvězdici a mělo to, růžovou barvu. To 
vím určitě. Obrysy se ovšem daly určit jen přibližně, protože ce-
lý ten tvor — byl-li to tvor — se vlnil jako krajka ve větru. Je-
diné, co jsem jistě věděl, bylo, že To je živé a že je to inteli-
gentní.
   Protože ta hvězdicovitá věc se zachvěla pronikavěji a jakoby 
nabobtnala a z přístroje se ozvaly kaskády dunivých a syčivých 
tónů. . .
    Tři tváře v modravé skvrně před obrazovkou strnuly a pak jedna -