10.
     Byly to smutné případy.
     Starý Makovec byl dvaasedmdesátník, bývalý rolník odněkud od 
Mladé Boleslavi. Měsíc před přijetím na naši kliniku si utrhl vel-
kou bradavici na pravém zápěstí a za týden mu oteklo celé předlok-
tí. Vyděšená dcera ho na radu tamějšího lékaře přivezla přímo k 
nám, když mu na lokti vyrostly hrbolaté bochánky uzlin.
     Věděli jsme, že jde o melanoblastom, ten strašný, rychle ros-
toucí nádor z pigmentových buněk kůže, a tak jsme dědu přijali — 
i když k nám spádově nepatřil. Ujal se ho Nekola, protože už dva 
roky melanoblastomy "sbíral".
     Druhý, mladý Špína, byl nedávno vyučený mechanik a zároveň 
pravá spojka divizního klubu. Ležel u nás se sarkomem pravého 
stehna. Byl to ještě smutnější případ než starý Makovec — už pro-
to, že byl o tolik mladší. Av tomhle věku nádor vazivových a kost-
ních tkání, jako je sarkom, představuje zápalku, hozenou do sudu 
s prachem.
     Na těch dvou nebylo — nehledě k tragickému předchorobí — nic 
nápadného. Děda byl typický venkovský morous, moc toho nenamluvil, 
a když mohl, tak si zapaloval svou smrdutou fajfčičku. A mladý 
Špína ? Nebyl snad přímo chuligán, jak o něm roztrušovala starší 
generace na oddělení, nutno však přiznat, že způsobem vyjadřování 
a rámovým vousem okolo brady splňoval značnou část předpokladů. 
Dříve za ním chodívala parta nápadně oblečených chlapů děvčat 
a o návštěvních dnech se z pokoje, na kterém ležel, ozýval chech-
tot a křik. Teď už za ním nechodili.
     Ač se tedy Makovec od Špíny lišil jako zákon od prováděcího 
nařízení, měli přece jen dvě věci společné. Oba totiž odmítli ope-
raci — děda amputaci paže a mládenec dolní končetiny.
     A oba se sblížili s paní Pospíšilovou.
     Tihle tři se stranili ostatních pacientů. Někdy hrávali ka-
nastu. Lépe řečeno, sedávali u stolečku ve společenské místnosti 
s kartami v rukách. Ty jim ale nevadily, debatovali o něčem nes-
mírně vzrušeně a zaujatě. Děda gestikuloval a ježil obočí, mladý