l7
parastezie, ani známky poruchy oběhu. Resistence v místě nádoru sotva 
hmatná — a byla jako vlašský ořech, páni," dodal.
  "Tak ti co nejdřív pláchne," řekl jsem.
  Nekola zavrtěl hlavou. "Chyba," řekl,"už o to nestojí." Zvýšil 
hlas. "Zrovna dnes mě prosil, abychom si ho ještě nechali. . . A 
vůbec, taxikáři, proč nejedem ?"
   Karel znovu nastartoval a zeptal se ho.
   "No a. . . a jak si to vysvětluješ ?"
   "Jakto, vysvětluješ ?"
   "No přece, tak náhlý ústup objektivních příznaků u melanomu 
ještě nebyl nikým popsán", řekl Karel.
   "No právě, tak to popíšu já," zářil teštík4
   Vyměnili jsme s Karlem pohledy. Ale Nekola pokračoval:
   "Nedovedete si představit, jaký mám od toho osmáctého švic. 
Bude to, nebude to, dají se řezat, nedají se řezat . . . A teď se 
ukáže, že ten dědek měl lepší čich než my všichni. . ."
   "Od osmnáctého ?" zeptal jsem se.
   Vykulil na mne oči.
   "No tenkrát mi poprvé dědek odmítnul operaci. A mladej — jak 
se jmenuje — jo, Špína — taky. Jako kdyby se smluvili. Jo, ale ta-
dy už budu doma, jak koukám. . . Tak se mládenci mějte jak chcete."
   Karel zastavil u chodníku. "Počkej moment. Nevzpomínáš si ná-
hodou, kdy to bylo ?" zeptal se.
   "Kdy to bylo ?" odpovídal Nekola a vraštil čelo. "Počkej, ně-
jak — no ano, někdy odpoledne — už to mám," Napřáhl ruku a oči mu 
zazářily. "Samozřejmě. Ve dvě jsem přece odešel ze sálu a vy dva 
jste tam zůstali s tou, no s tou, jak se jmenovala . . ."
   "Pospíšilová ?" nadhodil jsem.
   "Ano, ano, byla to probatorní laparaotomie. Ještě se pamatu-
ju, jak tady Karel říkal, abych klidně vypadl, že na to stačíte 
sami . . . "
   Toho odpoledne jsme nejeli domů. Sotva Nekola zmizel za rohem, 
prohodil Karel :"Jedeme zpátky . . . "