21
jsem  celou kliniku, i na ostatních odděleních jsem byl. Pokud to 
šlo, prohlédl jsem si nenápadně všechny nemocné se zhoubnými nádo-
ry nebo podezřením na ně.."
   " A našel jsi něco ?"
   "Zatím ne. Ovšem to není důkaz, že tu nic není. Může to spát 
po dlouhou dobu jako spóry či jiná forma latentního života. A pak, 
při sebemenším nárazu zvenčí, se to probudí."
   "Takže v případě Pospíšilové . . ."
   "Ano, tam možné pomohla operace. . ."
   "A teď ?"
   Zavrtěl hlavou. "Mlčet a dávat pozor — na sebe a na ně !"

   V dalších dnech nedošlo k žádné zvláštní příhodě. A jen my dva 
s Karlem jsme si všimli, že pleť u Pospíšilové, Makovce a Špíny 
je o odstín růžovější než u ostatních pacientů. Tváře se jim vy-
plnily a zároveň nabyly jakési makovité strnulosti. Snad, opaku-
ji, že snad — to byl jen náš dojem, protože ostatní nic nepozoro-
vali a přestali těm třem věnovat pozornost. Snad je přestali za-
jímat, také proto, že se už tak často nescházeli.

    To jsem si totiž myslel. Do včerejška.
    A včera. . .
    Vracel jsem se v noci z ambulance do svého pokoje, mohly být 
tak tři hodiny po půlnoci. Chodby byly temné, orosené kalnými per-
ličkami nočních lamp nade dveřmi pokojů a na oknech ležela čerň 
noci, jako kdyby se chtěla vtlačit dovnitř. Z dlaždiček stoupal 
chlad a jen temné dunění a praskot v potrubí ústředního topení 
rušily ticho.
   A tu jsem na konci chodby, ze škvíry dveří od společenské míst-
nosti zahlédl slabé světlo.Bylo to podivné světlo, spíš jako od-
lesk čehosi, jako fosforescence tlejícího dřeva v nočním lese.
   Měl jsem za sebou perný den a v očích mi ležela tíha únavy. 
Protřel jsem si je.
   Ale svétlo tu bylo dál, prosvítalo otevřenou skulinou dveří,