13
staccatu a odeznívaly do ticha noci.
  "Kterej blázen to tu vyvádí, sakra," zavrčel Holeček a hnal se 
ke dveřím.
   Jejich bílý obdélník při okraji zčernal a v té temné škvíře 
jsme zahlédli nepřirozeně růžový obličej staré paní Pospíšilové, 
znetvořený zející dutinou úst. Křičela: "Vrazíí, vrazíí !" a je-
jí vřeštění pádilo temnými chodbami ještě dlouho poté, co jí uzam-
kla ústa mohutná Holečkova tlapa a dveře za oběma zapadly.
   "Zatracená baba, jak se to dověděla ?" ulevil si Karel, ale já 
mlčel. Dali jsme se do práce.
   Když se zřízenec vrátil, byla rána na Špínově stehně zašitá. 
Ale i v žlutém světle sálové lampy jsme viděli, že jinochovo steh-
no má nepřirozeně narůžovělý odstín.
   "Hergot, ta mi dala, mrcha," proklínal Holeček. Jeho bílý oblek 
byl nadranc, krvácel na obou rukách a tváře měl posety tolika sto-
pami po nehtech, že připomínaly tetování maorských náčelníků.
   Věděli jsme, koho má na mysli, ale neřekli jsme ani slovo. Ve-
dle ohromujícího nálezu nás zaměstnávaly dvě otázky — předně, kde 
ta stará paní vzala sílu a pevné, ostré zuby místo svých protéz, 
a potom, jak se dověděla o Špínově nehodě, když sama ležela na 
vzdáleném oddělení . . . 
    Následující dny se změnily v ošklivý sen. Ne, Špína nám ne-
dělal potíže. Totiž, ta jeho rána. Hojila se téměř před očima a 
Nekola udiveně pobzukoval, když čtvrtý den odstraňoval stehy. To, 
co jsme viděli, nám uzamklo ústa, bylo to jaksi naše tajemství. 
Ale ani mezi sebou jsme událost nekomentovali, brámil nám v tom 
ostych a obava ze směšnosti a také strach, že bude-li řečeno A, 
musí být řečeno také B. A to jsme z neznámého důvodu nechtěli.
   Stará paní Pospíšilová něřekla nic. Jen jejímoči nás pozoro-
valy a byly průhledné jako zamrzlá okna.
   "Všimli jste si, pánové, onoho růžového zabarvení na obou běl-
mech pacientky ?" otázal se nás profesor při velké vizitě.