l4
    "Nejen to," začal jsem, ale Karel, který stál za starým pánem, 
po mně blýskl očima, a tak jsem jen rozpačitě odkašlal.
    Ale profesor měl pravdu. Pohled těch růžových očí na mně ležel 
jako závaží. A  když jsme šli okolo postele mladého Špíny, pocítil 
jsem jej znovu. Podivné, jak se ten chlapec změnil. Podivné, ty 
prastaré oči v mladistvé tváři. Neprozrazovaly nic, a přece jsem 
měl dojem, jako kdyby věděly všechno.
    "Tak co, mládenče, jak se rozhodnete ?" zeptal se ho profesor.
    Staré oči na něm spočinuly a v místnosti se rozhostilo tíživé 
ticho. Měl jsem dojem, jako kdyby ten mládenec tady vážil minulost, 
přítomnost a budoucnost starého profesora jedním pohledem. A navíc 
se mi zdálo, že to starý pán ví. Trochu se nahrbil a oči mu pod 
bílými chumáčky obočí zamžikaly. Zrudl.
    "Tak jak to bude ?" vyrazil ostře, pomáhaje si z rozpaků.
    "Nebude to nutné," řekl. Mladíkova ústa se sotva pohnula, ale 
jeho hlas zněl místností jako polnice. Byla v něm jistota, pře-
sahující přesvědčení, ale jeho tón nás nepochopitelně dráždil. 
Cítil jsem stoupající vlnu hněvivých slov, když jsem viděl, jak 
neúčastně a lhostejně si měří profesora ty chladné oči toho — to-
ho manekýna, té růžové loutky . . .
    Nevím už, co na to odpověděl starý profesor, patrně nějak iro-
nizoval sebejistou odpověď toho kloučka asi tak, jako přecházíme 
pokrčením ramen bláhové výroky lidí procitajících z narkózy. . .

    Horší to bylo s matkou mladého Špíny. Pro tu udřenou ženskou 
bylo nepochopitelné, jak se její chlapec mění. Byla ovšem ráda, 
že se zotavuje, že se jeho stav vůčihledně lepší a že se mu vra-
cejí síly a růžoví tváře, to ano, ale . . .
    Ale zároveň cítila — tím šestým smyslem matek — že ho jaksi 
nepozorovaně, ale neodvolatelně ztrácí.
    "Víte, já už doopravdy začínám věřit, že je to s ním dobrý," 
říkala, utírajíc si zarudlé oči. "Ale bojím se . . . "
    "To nejde dost dobře dohromady, paní Špínová," řekl jsem jí. 
"Spíš byste měla mít radost, ne ?"