6.

     „Řekněte jí, ať toho nechá, pane doktore," žádala mě polohla-
sem její sousedka. Vždyť už je skoro deset. Měla by si odpočinout." 
Z hlasu mluvila starost o společnici v neštěstí, jistě si nechtěla 
stěžovat.
     „Starejte se raději o sebe, ano?" odsekla stará paní. Sousedka 
něco zabručela a převrátila se na bok. Překvapil mne ten ostrý tón. 
A také něco jiného. Stará paní četla knihu a její šestidioptriové 
brýle ležely na nočním stolku, nepoužité.
     Zakašlal jsem.
     „Slyšel jsem, že vám chutná, paní Pospíšilová..."
     Odložila knihu a složila ruce na pokrývce. Byly to drobné, 
pěstěné ruce, ale dnes mi — nevím proč — připoměly drápy. Vypada-
la dobře. Neobyčejně dobře dokonce. Růžová a svěží. Nápadně růžo-
vá a nápadně svěží. Bylo to trochu nepřirozené, ale její narůžo-
vělá pleť, zdůrazněná zdravými ruměnci ve tvářích, které se zača-
ly vyplňovat.
     Upřela na mne oči. Nevím proč, ale měl jsem dojem, že se na 
mne dívá kdosi jiný — kdosi nesmírně starý — ne věkem, ale zkuše-
ností, která jde za obvyklý lidský úděl.
     „Žalovali?" řekla. Bylo to sarkastické a zároveň tím naznači-
la, že mě prohlédla. Všiml jsem si, že i zbarvení hlasu je jiné, 
hrubší. Vynutil jsem na tváři úsměv a mávl rukou
     „Ale co vás vede. Jsme rádi, že vám chutná. Dal jsem vám pře-
depsat dietu."
     Neřekla nic, odpověděla jen náznakem přikývnutí. Ve tvářích 
byla opravdu plnější. Řekl jsem jí to, ale neodpověděla, jen se 
na mne zadívala. Nebylo mi volno pod tím pátravě posměšným pohle-
dem, proto jsem se rychle odporoučel.
     Druhý den jsem mluvil s Karlem Náhlovským. Potkal jsem ho v ro-
hu chodby, když se vracel od oběda. Pohyboval se uchvátaně a pod 
očima měl kruhy.
     „Špatně vypadáš," řekl jsem.
     Vzal mě za ruku a táhl mě za sebou. „Máš chvilku čas?"
     Přikývl jsem. Zavedl mě do svého pokoje a uvařil kávu. Zdálo 
se, že ho něco trápí.
     „Co je s tebou?" zeptal jsem se ho, upíjeje kávu.