23
— mladý Špína — začala hovořit. Odpovídala té růžové skvrně na 
obrazovce stejnou řečí, jako kdyby se bavila s kamarádem u karet. 
Maskovitá strnulost obou druhých tváří polevila a jejich oči ztra-
tily temný lesk.
    A Věc na obrazovce se chvěla jako růžový aspik, probíhalo po 
ní jiskření a hromada přístrojů ve středu kulovitého sálu předla 
a šuměla jako spokojené zvíře.
    Bylo toho na mne moc. Odskočil jsem od dveří a pádil chodbou, 
pryč od té šílené fantasmagorie. Na zátočině chodby jsem se ohlédl. 
Světlo za dveřmi zmizelo a ve společenské místnosti byla tma.

   V noci jsem nespal a celý dnešní den se mi proměnil v můru. Ti 
tři vědí, že jsem je viděl, jejich oči mi to řekly. Hrozivé, mlčí-
cí oči — dědy Makovce, staré paní Pospíšilové a mladého Špíny. 
   Myslím, že Karel měl pravdu. Myslím si, že ten, kdo přichází 
nezván a potají, nepřichází v dobrém. Jak jsou naivní ti spisova-
telé vědeckofantastických románů, kteří se domnívají, že vyšší ci-
vilizace musí přinášet jen dobro. . . Rád bych vás varoval, vás 
všechny, lidé ! Nejste tu sami, pozorují vás — jako bakterie pod 
mikroskopem vás pozorují chladné, nehybné prastaré oči — oči tvá-
ří‚ které jsou ještě lidské. Číhají . . . 

   Tady končí zápisník doktora Nahodila.
   Jeho smrt si — jak už to bývá — vysvětlovali různě.
   "Byl poslední dobou nějakej divnej,"mínil Nekola, pomrkávaje 
vyvalenýma očkama.
   "Přepracování, to je ono", mínili jiní. "Každý třetí den noční, 
to by nevydržel ani kůň."
   Ostatní se vyjadřovali v tom smyslu, že snad to v jeho rodin-
ném životě neklapalo tak, jak mělo, a litovali manželku a dvě ma-
lé děti, které zanechal.
    "To jsou holt takoví," šel hlas lidu."Navenek vypadá jako spo-
řádanej manžel a potom bác ho, a klidně si skočí z okna."
    Byly i narážky na množství lahví od koňaku, které posledních 
čtrnáct dnů uklizečka vynášela na smetiště."Jo, jo, alkohol, to 
je zhouba," mínila a utárala si oči do cípu zástěry.